Cestopisy č. 7+8/2010

Obsah čísla:

• Stevardkou na Novém Zélandu - Život "jinde" na vlastní kůži
• Rajská zahrada s výhledem na Alby - Bodamské jezero 
• Žlutý rošťák na maďarské obloze - Reportáž z práškování maďarských polí
• Fram - Příběh jedné z nejslavnějších objevitelských lodí
• Na kolo přes Afriku - Extrémní výkon slovenského bikera
• Bajka o mlsných husách - Reportáž s příchutí husích jatýrek
• Nad i pod keňskou vodou - Za zvířaty k africkému pobřeží
• Zázrak kempu 60 - Kaple italských válečných zajatců na Orknejích
• Kostel pro textilní kolonii - Víkend ve Španělsku
• Tak tě vydědíme! - Bolavý svět nepálských dětí

EDITORIAL

Samota ve sklepě

Potkali jsme ho na nejjižnějším konci Albánie. Koupali jsme se v kamenité zátoce a najednou se u nás zjevil chlápek s kolem. Vyndal lehký spacák a kam prý
jedeme? „Co my, my tady prostě jsme, ale kam jedeš ty…?“ „Do Řecka, Turecka, Sýrie, Libanonu, Izraele, Egypta, Libye, …“ začal vyjmenovávat země, kam
se chystá. A přidal ty, které už projel. Tenhle dobrodruh neurčitého věku mezi klukem a chlapákem (z každého měl kus) se rozhodl objet Středozemní moře.
Sám. Takových lidí mám vždycky nutkání se ptát: „A to ti nevadí, že jsi úplně sám?“ „Ne, je to paráda, všechno rozhoduju sám.“ Můj táta se takhle pár let před svou smrtí rozhodl dojet na kole k polskému pobřeží Baltského moře. Sám. Měla bych to chápat. Ale nechápu. Ne že bych se na cestách sama bála. Ale chybělo by mi sdílení – zážitků, krásy, ale i problémů a strastí, které každá cesta nutně přináší.

O samotě jsem znovu přemýšlela při přípravě článku Na kole přes Afriku (od strany 32 v tomto čísle magazínu Cestopisy). Osobně hrdinu tohoto příběhu neznám, ale hrdinou si ho troufnu nazvat. Ke všem výše zmíněným kladům a záporům osamělého cestování bych v jeho případě připojila: extrémní fyzický výkon, odvahu a neuvěřitelnou vytrvalost a motivaci. Myslím, že jeho cesta nemá význam jen pro něj samotného. Je to dobrá zpráva pro nás pro všechny, kdo se bojíme, že ty největší objevitelské cesty byly učiněny už před staletími.

Pořád je co objevovat, pořád je co překonávat. Někdo k tomu potřebuje přejet celou Afriku, někomu stačí jít (sám) do tmavého sklepa. Všichni si
to pamatujeme z dětství. Vyprávění o cestě přes Afriku mi připomnělo, že takové výzvy nejsou pasé ani v dospělosti. A snad jsem filozofii „osamělých
cest“ i trochu pochopila.

Pěkné léto na cestách krátkých i extrémních vám přeje

Jana Patková
šéfredaktorka