Cestopisy 11+12/2010

Obsah čísla:

• Mexické štace - Na vlastní kůži mexickým dělníkem
• Srdeční záležitost: severní Tádžikistán - Na téma severu této středoasijské země
• Češi v Antarktidě - Úryvky z knihy našeho spolupracovníka
• Zelená republika Karélie - Trochu ruská a trochu ne...
• Švýcarská hrdost - Perličky z evropského přírodního ráje
• Veledílo potřísněné krví - Příběh Gotthardu, jehož nový tunel býl právě proražen
• Kultura v krajině - Neobvyklé umělecké počiny v rakouských horách
• Kecskemét: úsměvypoklidného života - Víkend v maďarském městě
• Hora pokladů: Landek - Fotoreportáž z Ostravska

 Rubriky: /Pohled zpátky - Plavby do zámoří / Pohlednice z Makedonie / Zaostrřeno na Liberec/ Cestopis - Ulejváci / Kde seco děje

EDITORIAL

KDYŽ NĚCO KONČÍ,

něco jiného začíná - tvrdí jedno pořekadlo. Další podobné praví,
že život je změna. Vsadila bych se, že obě vznikla ve snaze našich
předků osladit si kopance, které jim tu a tam život uštědřoval.
Vždyť "nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř"...

Na všechna tahle časem prověřená rčení jsem si v poslední době
vzpomněla mnohokrát. Změna, která na mě a mou rodinu čeká, je drobná,
pozitivní a nadto mnou iniciovaná. Prodali jsme dům. Snad kupujeme jiný.
Čelíme kňourání našeho syna: "To je náš domeček, já jsem tu zvyklej.
Nechci pryč, slyšíte?!"

Procházíme martyriem schvalování a neschvalování hypotéky. Sem tam bezesná
noc s otázkami co by, kdyby... Samozřejmě přicházejí i chvilky lítosti a
vzpomínek: tenhle svah jsme srovnali hned, jak jsme se přistěhovali; tahle
jabloň byla obsypaná, když jsme přivezli syna z porodnice, a tady je práh,
o který zakopl, když udělal své první krůčky. Poprvé mě napadá - a v naší
severské příhraniční obci nikoli od věci -, jaké to muselo být, když lidé
své domovy opouštěli z donucení.

Střecha nad hlavou už není naše, i když pod ní ještě bydlíme. Po hezkých
šestnácti letech, plných výletů za hranice všedních dnů, umířá náš čtyřnohý
kamarád. Zakopeme ho na zahradě. Je v tom cosi uklidňujícího, i když už tu za
chvíli nebudeme. Možná za to může noc a rum, možná naše dočasné role pohřebáků
- v myšlenkách zalétnu k opuštěným hřbitovům, kterých je v našem kraji fakt hodně.
"Všechno si můžeš vzít s sebou, nebo pořídit znova. Ale hroby ne," říkám manželovi
a podruhé vzpomínám na zdejší poválečné vysídlení. Na všechny země světa, které
jsem navštívila a kde se to dělo. Trochu se stydím, že mě to nenapadlo v souvislosti
se psem. Jsem ráda, že mě to vůbec napadlo.

Cesty, jež jsou ústředním tématem našeho časopisu, to umí také: přivést člověka
k hraničním myšlenkám, na které v běžném životě není ten správný časoprostor.
Obohacují i berou. Jsem našim autorům vděčná, že se snaží tyto pocity dostat
"mezi řádky". A vám, našim čtenářům, za to, že to "berete". A tak si s trochou
snad zasloužené pýchy nad tímto číslem magazínu Cestopisy říkám:
"Nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe!"

Inspirativní čtení vám přeje
Jana Patková
šéfredaktorka