Cestopisy 11+12/2012

Obsah čísla:                                                                                                                                                              

• Toro toro a chrabří (ne)Španělé  - na vlastní kůži na býčích zápasech                                       
• Austrálie - na téma klokanů, koal, kasuárů, kakduů, králíků a krokodýlů
• Smrt v Bretani - manuál pro turisty pro setkání se smrtí
• Szigetvárská pevnost - zajímavost z Maďarska
• Úsměvy secesní Rigy - reportáž z metropole Lotyšska
• Největší solný důl světa - fenomén v polské Wieliczce
• Po stopách nejznámějšího démona - rumunské památky na Dráculu
• Vancouver umí žít - město snů...
• Muzea města Mylhúzy
• Rubriky: Pohlednice z Albánie/ Zaostřeno na Česko: Frýdlantské "lidobraní"

Editorial

AŤ SI ÚČA NADÁVÁ

„Mami, úča bude nadávat, když ne -
stihnu školu. Ona vždycky hrozně
nadává.“
Čerstvý třeťák uvolněný ze školy
na dva cestovatelské týdny s rodiči
se na kosovsko-srbské hranici
začíná bát. Je tma, za sebou
má cestu z kosovské Mitrovice
k hranici. Viděl během ní obrněné
transportéry, vrtulníky KFOR mu
řvaly nad hlavou a chlapi na check-
-pointech srbské domobrany mu
přátelsky mávali. Jeho rodiče se
stísněným pocitům bránili černým
humorem, který vzal školák vážně.
Vtípky ve stylu „šedesát osm a půl
kilometru do civilizace“ ani pochopit
nemohl, vždyť až doteď byla celá rodina Kosovem nadšena. Jako dárek
dostal v prizrenském pravoslavném chrámu křížek na krk, doporučení, ať
ho radši nosí pod tričkem, taky moc nepochopil. Rodiče mu koupili jako
suvenýr skutečně ostrý nožík. Nacpal se kebabů k prasknutí, v mešitě ho
hladili po blonďaté hlavě a u ostře hlídaného památníku bitvy na Kosově
poli mu policisté ochotně natočili kalíšek vody.
Teď ale stojí s rodiči na hranici, přes kterou jezdí auta bez poznávacích
značek, a dobře chápe, že to s českou espézetkou neprojede. Je třeba
vzít to přes třetí zemi. Cestou zpátky do pekla nejbolavější části nejnejistějšího
kouta Balkánu pak nevědomky shrne očistný efekt cestování:
„Mami, jestli tady nepřijdu o kejhák, ať si úča klidně nadává.“
O život nešlo, tak nezodpovědná matka přeci jenom nejsem. Jenom
přemýšlím, jestli jsem malého cestovatele od cestování neodradila. Jestli
ke škole, kterou vlastně vůbec nemá rád, získal zdravý nadhled. U mě to
funguje, proto nelétáme s cestovkou do Řecka.
Věřím, že u podobně potrefené skupiny, kterou tvoří autoři a čtenáři magazínu
Cestopisy, to funguje také. Proto vám všem teď už z teplého bezpečí
své domácí pracovny doporučuji: Jeďte kamkoli, kam vás to táhne a na co
jste zvědaví. Bez toho si svého „hnízda“ ani nebudete vážit.

Jana Patková
šéfredaktorka