Cestopisy 5+6/2011

Obsah čísla:

• Povodně v Ladákhu - asijská katastrofa na vlastní kůži
• Bramborový svět - království kondora, pumy a hada - jezero Titicaca
• Konečně Paříž! - fotoreportáž zeširoka
• Kongo - "Změnili jsme osud stovky dětí v Kongu. Snad..."
• Násilí v Nigérii - další bolavé místo Afriky
• Trento, brána do hor a z hor - město pod štíty Dolomit
• Indiáni z Perijá po 30 letech - ve stopách cestopisu M. Plešingera
• Vůně i pach Amsterodamu - víkend v Nizozemsku
• Opuštěné srdce putujícího města - doma v Orlové
• Lesní zvěř v Mexiku - minirozhovor o exotickém turné

Rubriky: Pohled zpátky - Wall Street / Pohlednice z Kypru / Zaostřeno na Zvíkov

Editorial

"Vidíš to? To snad není možný..." zírali jsme před nedávnem z okénka letadla na rozsvícené kambodžské město Siem Riap. V devadesátých letech jsme do této "základny" pro průzkum jedné z největších asijských památek, Agkoru, přijeli na obstarožním mopedu. Na zaprášené křižovatce se v hamace houpal voják se samopalem, na tržnici se prodávaly zvadlé banány. V jednom ze tří tehdy fungujících hotýlků jsme se ubytovali a ve strašidelní koupelně s kbelíky prožili muka cestovního průjmu chyceného bůhví z čeho. Po více než deseti letech jsme totéž město nepoznali. Rozsvícené hotely, neonovými šňůrami ověnčené keře před jejich vchodya směnárny na každém kroku. V turisty přecpaném areálu Angkor Watu jsme si říkali, že zanedlouho se sem budou kupovat časové vstupenky. Možná už na to došlo. Ne že by se mi komerční tvář jinak chudé Kambodži zvlášť líbila. Ale to srovnání mě velmi bavilo. Jako všechny návraty, které cestování dávají další rozměr. Nejsme při nich už úplnými cizinci, kousek duše místa si vždycky "ukradneme" při první návštěvě.

A proto se vracím čím dál raději. Při loňské balkánské cestě jsme si schválně udělali odbočku do Albánie - "zkontrolovat", co je stejné a co se někam posunulo. Ráda bych se vrátila do Číny, kousky jejího času už mám a chtěla bych další. A jako se mění místa, která navštěvuji, měním se i já. Doufám, že to není projev stárnutí, když jsem čám dál shovívavější k lidskému pinožení se za lepším. Jestli ano - pak se na své stáří těším. Zřejmě mě smíří s davy turistů. McDonaldy i televizory na baterky, které už leckde přeřvou kouzlo noční džungle.

Zvláštní kategorií návratu jsou ty, které nejdou ve vlastních stopách. V tomto vydání magazínu Cestopisy si můžete přečíst článek Indiáni z Perijá po 30 letech. Na místa, která popsal před mnohla lety Vladimír Plešinger, se vydali další čeští cestovatelé. A srovnávali. Jak to dopadlo, můžete odhadnout už z předcházejících řádků, já si k tomu dovolím doplnit jedno velmi pravdivé přísloví: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš - protože jí nezabráníš téct.

Šťastné cesty časem vám přeje

Jana Patková, šéfredaktorka