Turecké Mürefte s příchutí vína

Turecko má milovníkum vína co nabídnout. Vždyť značná část

jeho území leží uvnitř klimatického pásma přírodou doslova

předurčeného k pěstování ušlechtilé révy. Nejvíce se dař

u anatolského Nevsehiru a v evropské Trákii na pobřeží

Marmarského moře.

Text a foto Jakub Hloušek

TISÍCILETÁ TRADICE. Možná vám připadne
zvláštní, že v zemi, kde většina obyvatel vyznává islám,
tedy náboženství, které se zrovna ke konzumaci alkoholu
nestaví tolerantně, rozkvétá úspěšně vinařské řemeslo.
Nicméně stačí nahlédnout hlouběji do historie a vzápětí
se přesvědčíme o tisíciletími prověřené tradici tamní
výroby vína. A přirozeně s výrobou kráčí ruku v ruce též
jeho konzumace.
Solidní základy tohoto odvětví byly položeny již za antických
časů. Možná ještě o něco dříve. Následující byzantská
společnost se rozhodně pití nevyhýbala a kupodivu
ani muslimským Osmanům nečinilo nezřízené holdování
opojným nápojům žádný výraznější problém. Věhlasný
istanbulský básník Mahmud Abd Al-Báki ve svých verších,
napsaných někdy koncem šestnáctého století,
opěvoval blahodárné účinky vína i ostatní smyslné radosti
života. O necelé století dříve jiný poeta Revány autorsky
zpracoval pověsti věnované původu vinařství. Sultán Selim
II. díky své slabosti pro božský nápoj ze zkvašených
hroznů vstoupil do dějepisu pod přezdívkou „Opilec“.
A poměrně tragicky skončil život dalšího panovníka,
sultána Mahmuda II., kterého sužovala cirhóza jater. Dá
se logicky předpokládat, že se k příslušné nemoci nepropracoval
pitím minerálky. Naopak, dotyčný nešťastník se
nakonec doslova upil k smrti.

IDYLICKÁ TRÁKIE. Pro svoji miniaturní sondáž
tureckého vina jsem zvolil oblast Trákie v evropské části
země, umístěnou okolo západního pobřeží Marmarského
moře. Vymezena je městy Tekirdag a Sarköy. Réva se tu
pěstuje na svazích malebného pohoří Tekir Dagi, které
se od mořské hladiny vypíná až do výše devíti set metrů.
První nízké keříky místních vinic jsem spatřil vysoko
nad městem Sarköy. Objevily se přesně ve chvíli, kdy
serpentiny silnice dosáhly horského předělu, oddělujícího
kontinentální zemědělské roviny vnitrozemí od subtropického
přímoří. Nekonečné lány polí náhle vystřídala působivá
středozemní mozaika piniových hájů, listnatých lesů
i olivových sadů, protkaná obnaženou narudlou půdou
vinic. Zdejší krajina mi připomněla Toskánsko. Jen místo
kamenných zvonic nad červenými střechami rázovitých
vísek vyčnívaly střelky minaretů, odkud se pětkrát denně
nese volání muezzina.

KOUZELNÉ SLOVO ŠARAP. Webové zdroje
mne nasměrovaly do Mürefte, menšího sídla o velikosti na
pomezí velké vesnice a městečka. Tam prý má ležet ono
posvátné centrum, kam se ze všech stran stahují všichni
milovníci Bakchova moku. Když jsem se na zaprášeném
autobusovém nádraží v Sarköy pídil po vhodném spoji,
jeden ze zřízenců na mne spiklenecky mrkl a sykl: „Ša-
I tento lis nyní slouží již
jako pouhá dekorace.

Celý článek najdete v magazínu Cestopisy č. 1+2/2013