Sbohem ledovcům

Největší ledovec pevninské Evropy. Pohádkový ráj Ledové královny hraje azurem, sněhobílý led pokrývají třpytící se krystaly. Mrazivé kapky tříštící se o tmavé kameny nebo modré hladiny jezer cinkají jako zvonečky. Připadám si jako Alenka v říši divů. Škoda, že má vnoučata si stejný pohled asi nedopřejí.

„Právě jsme projeli morénou,“ kývne řidič směrem z okénka a já vystrčím hlavu, ale nic zajímavého nevidím. „A zase,“ směje se, „jsou to ty kopečky kolem cesty,
silnice vede skrz ně.“ Právě morény – nánosy půdy, kterou před sebou v minulosti valil ledovec – svědčí o tom, jak se mrazivá masa v průběhu let pohybovala. A jak v poslední době stále ustupuje. Trvá to ještě dlouhou dobu, než autobus zastaví na turistickém parkovišti, od kterého je to k dnešnímu ledovci další půlhodinku pěšky. Jsme v norském národním parku Jostedalsbreen, který chrání největší ledovec evropské pevniny.

ZAMRZLÁ CHOBOTNICE. Jostedalský ledovec ke svým majestátním splazům, které se roztahují údolími do všech stran jako chapadla obrovské zamrzlé chobotnice, zdaleka nenalákal jen nás. Ledovcový jazyk Nigardsbreen je z těch známějších a lépe přístupných, takže k jeho okraji vede značená trasa, je tu spousta turistů
a před samotnou ledovou masou natažený provaz s cedulí „Vstup zakázán!“ Nicméně nikdo tento pokyn nerespektuje a zvědavci z celého světa přelézají lano,
aby se nechali vyfotit v jedné z modravých slují, nebo si na led aspoň šáhli. À propos modrá! Jistě jsem nebyla jediná, kdo si představoval ledovec bílý. Jostedalsbreen
pokrytý prachem je spíš šedivý, zato uvnitř, ve štěrbinách a kráterech, září azurovou barvou. Ta je způsobena zkapalněným kyslíkem. Chcete-li se vydat na procházku po ledovci, musíte si pořídit vybavení a hlavně zaplatit. Dříve se však po sněhem pokrytém Jostedalsbreenu běžně chodilo – vedly tudy dokonce obchodní cesty spojující pobřeží fjordů a norské vnitrozemí. Ty doby jsou dávno pryč a dnes je Jostedal chráněn národním parkem. Mohutnou masu popisují úctyhodná čísla: 487 čtverečních kilometrů, délka přes 60 kilometrů a tloušťka místy až šest set metrů! Bohužel je – spolu se všemi ledovci Norska a potažmo celého světa – v ohrožení. Za zdejší nádherné scenérie nevděčíme nízkým teplotám, ale velkým sněhovým vánicím, které ledovou masu udržují „naživu“. Nicméně splazy, kterých z Jostedalu celkem vybíhá asi padesát,
se nezadržitelně stahují: třeba jen v roce 2006 ztratil výběžek Briksdalsbreen takřka sto padesát metrů ledu.

REKORDNÍ TEMPO TÁNÍ. Na zpáteční cestě už si dám pozor, abych morény nepřehlédla – a jejich vzdálenost od dnešní špičky splazu mě vyděsí. Bylo to totiž
právě tady, kde se kdysi rozprostírala zamrzlá masa, na konci tající do mrazivého jezera posetého krami. Kdoví, jak dlouhá cesta povede k ledovci za několik let.
V březnu 2008 se na internetu a v novinách objevila neradostná zpráva: OSN varuje, že tání ledovců nabralo rekordní tempo! Podle programu OSN pro životní prostředí
(UNEP) hrozí, že během několika desetiletí některé ledové hory docela zmizí z povrchu Země. Velmi špatně je na tom právě Norsko, které vyšlo z měření prováděného
v roce 2006 na třiceti ledovcích celého světa nejhůř. Podle UNEP se tloušťka zamrzlých mas v průměru snížila o půl druhého metru za rok, u norského ledovce
Breidalblikkbrea to ale bylo dvakrát tolik! „Od roku 2000 se průměrný úbytek masy ledu zvětšil na půl metru ročně,“ říká Wilfried Häberli, ředitel světové organizace sledující změny ledovců, „přitom v 80. a 90. letech to byla ani ne třetina metru.“ Mizící led je smutným důkazem, že globální oteplování nepřišlo jen proto, aby bylo čím zaplnit učebnice zeměpisu. Je to opravdová hrozba, které bychom měli urychleně čelit. A to nejen proto, abychom si mohli na ledovcích zašplhat.

TEMNÉ PROGNÓZY. Že ledovce tají, je fakt. Od roku 1960 ubylo 10 % veškeré ledové pokrývky Země. Doba, po kterou jsou na severní polokouli zamrzlá jezera a řeky, se zkrátila o dva týdny. Tloušťka zalednění v Severním ledovém oceánu se na jaře a v létě zmenšuje o 40 %. Na zamrzlém oceánu se tvoří trhliny, dnes dlouhé
až dva tisíce kilometrů. Z Grónska mizí led rychlostí padesát krychlových kilometrů za rok a na Kilimandžáru už zbývá jen 12 % původní zmrzlé pokrývky. Nejvíc v ohrožení jsou však právě horské ledovce na severní polokouli, která není z tak velké části pokrytá oceánem, a tak se ohřívá rychleji. Na co bude pyšný národní park Jostedalsbreen, až ztratí svůj ledovec?! Bohužel tání ledovců není zdaleka jen problémem turistického ruchu. Roztátá voda hlavně z Grónska a Arktidy plní světové oceány a nezadržitelně zvyšuje jejich hladinu; od roku 1950 to bylo o deset až dvacet centimetrů a v současnosti další milimetr každý rok. Podle temných předpovědí Akademie věd ČR by se oceány mohly v následujícím staletí zvednout až o osmašedesát centimetrů, což by znamenalo katastrofu nejen pro oblíbené přímořské oblasti Holandska, ale hlavně pro už tak chudé tichomořské ostrovy nebo třeba Bangladéš, kde žije šest milionů lidí ve výškách nižších než metr nad úrovní mořské hladiny. Oteplování výrazně ohrožuje
i přelidněnou a zbídačenou Indii, kde jsou ledovce zdrojem vody pro místní řeky. A pak jsou tu hrozby, kterým bude muset čelit celý svět: sucha i záplavy a následný hlad, nedostatek sladké vody kvůli velkému vypařování, rozšíření nemocí z teplých oblastí a změny podnebí související s mořskými proudy. Všechno tohle se mi honí hlavou, když v autobuse uháníme směrem od Nigardsbreenu dále na sever. Přestože je léto, fouká na mě z okénka mrazivý vzduch a hory na obzoru jsou pokryté sněhem. Těžko se věří, že jsou tyhle obrovské masy ledu, kde nemilosrdně vládne Příroda, ve skutečnosti křehké a vydané napospas lidstvu. Snad si lidstvo brzy uvědomí, že také ono je vydáno napospas Přírodě – a ledovcům.

Text: Michaela "Misha" Košťálová