Nocleh u Masajů

„Jmenuje se Loňo a je to nefalšovaný
Masaj,“ slyším v telefonu hlas
kamaráda z Nairobi. „Bude na tebe
čekat v sedm.“ A ráno tam skutečně
čeká. Oholená hlava, knírek,
vážný výraz, vysoká hubená postava.
Zdvořile pozdraví a vyrážíme.
Vysvětluji mu, že nemám zájem
o turistickou ukázku masajské kultury.
Loňo zdvořile přikývne a ujistí
mě, že mě vezme na místa, kam bílí
nechodí.

Text a foto Ondřej Kolman

Cesta vede úzkou stezkou klesající dolů k řídce porostlé
pláni. Vzduch je horký. Když se vyšplháme na menší
kopec, uvědomuji si, že nejsme moc daleko od místa,
kde jsme včera pozorovali hodující lví smečku z upravené
Toyoty.
„Nemůžeme potkat lvy?“ ptám se Loňa.
„Ne, lvi přes den většinou spí, a kdyby, červená barva
je odradí.“
Podívám se na svou černou košili a khaki kalhoty a nevzdávám
se: „Fajn, ale lev se může objevit, ne?“
Loňo se nedá vyrušit z klidu, jeho ebenová postava je
stále stejně vzpřímená a se stejným výrazem odpovídá:
„Pokud tu není více mužů s kopím, je nejlepší vyšplhat
na strom.“
„Ale tady žádné stromy nejsou,“ opáčím s náznakem
otázky.
„Nejsou,“ nenechá se Loňo vyrušit z klidu.
Evropská logika je však neúprosná: „Dobře, ale kdy naposledy
se stalo, že tu někdo potkal ve dne lva na téhle
stezce mezi vesnicemi?“
„Naposledy minulý týden.“
Chůze po africké pláni nabývá touto odpovědí nové,
lehce vibrující dimenze.

PROBLÉM SE ŘEŠÍ, AŽ NASTANE. Bohorovný
klid přírodních lidí mě fascinuje. Po chvíli mi to nedá
a rozvíjím téma dál: „Co je nejnebezpečnější zvíře?“
„Slon.“
„Ten tě může zabít?“
„Je to velmi pravděpodobné.“
„Dá se proti tomu něco dělat?“
„Je lepší ho nepotkat.“
Kdyby byl Loňo Evropan, myslel bych si, že si ze mě
dělá srandu. „A když ho potkáme?“
„Je dobré se schovat do pukliny v zemi, pak tě těžko
může rozdupat.“
Puklin je na této pláni ještě o trochu míň než vysokých
stromů. Dál už to moc nezkouším.
Dozvídám se ještě, že jsou tu sice nebezpeční hadi, ale
že to není problém, protože je nepotkáme.
Nosorožec a hroch se tu téměř nevyskytují, takže není
důvod k obavám, a tam, kde se brodíme řekou, nemůžou
být krokodýli, protože ti se vyskytují až o pár zákrutů
říčky dál. Ke konci cesty se mi zdá, že evropské myšlení
je zcela zbytečně přeplněné hledáním možných nástrah
a nebezpečí. Pro Masaje je to jednoduché – prostě problém
nepotkáme, a pokud ano, bude se řešit na místě.
Nevzrušený Loňův hlas mi dává najevo, že rozvíjení
teorií do budoucna je celkem zbytečná záležitost.

Celý článek si můžete přečíst v magazínu Cestopisy č. 3+4/2013