MUSHERKA

rozhovor s Janou Henychovou

Ledový vítr jí sviští kolem uší, nedozírné sněhové pláně se táhnou až za obzor a ona vnímá jen vlnící se smečku psů a jejich přerývaný dech... Romantika jako z Jacka Londona a těžko uvěřit, že si ji každodenně (až na ten sníh) užívá obyvatelka naší zeměpisné šířky. Musherka Jana Henychová žije v Horním Maxově v Jizerských horách, chová třiadvacet sibiřských huskyů a letos na jaře se jí podařilo jako jediné Neskandinávce v celé historii dokončit náročný závod psích spřežení – norský Finnmarksloppet.

Nebudu chodit kolem horké kaše: je to trochu zvláštní rozhodnutí pořídit si v Čechách psí spřežení...
Já se tak ale nerozhodla. Vyplynulo to ze situace. Nejprve jsem měla jednoho psa, pak tři, pět... Pořád jich přibývalo a přibývalo a já už jsem neměla čas chodit do práce, a tak jsem musela vymyslet způsob, jak se uživit, a napadlo mě právě psí spřežení. Bylo to ale v době, kdy se u nás ještě velmi těžko sháněly informace, existovala jediná knížka od Líby Pečené Psí sporty od A do Z, kterou jsem si samozřejmě koupila. Pár lidí v republice se mushingem sice zabývalo, ale internet, kde dnes seženete většinu informací, byl tehdy ještě v plenkách. Takže zpočátku bylo nejdůležitější odhodlání a nadšení do toho
jít. Těch pádů a roztrhaného oblečení bylo požehnaně...

No, stejně pořád nechápu, jak se může stát, že člověk začne chovat třiadvacet psů.
Na tom není přece nic divného. (smích) Některé psy jsem dostala, protože je nikdo nechtěl. Do toho se začala rodit štěňata, která jsem odmítla dát pryč. Pak jsem například zjistila, že Jovka nechce běhat, tak jsem si místo ní musela pořídit ještě jednoho tahouna... A takhle to pokračovalo, dokud jsem na dvaceti nevyhlásila stop stav. Nějakou chvíli to ještě setrvačností pokračovalo, až se počet ustálil na dvaceti čtyřech. Letos na jaře mi ale umřela Růženka.

Všechna štěňata si necháváte? Jak se pak můžete uživit, když je neprodáváte?
Já na to nemám srdce. Vždycky když jsem nějaké štěně prodala, hrozně jsem to obrečela. Teď už mám stejně většinu fen vykastrovaných, protože kdyby začaly všechny najednou hárat, bylo by to naprosté šílenství. A prodejem se vlastně živím, ovšem ne psů, ale zážitků. Lidé se u mě mohou s pejsky projet, pohrát si s nimi, strávit s nimi několik příjemných hodin. Zároveň se o nich i něco dozví. Také se zúčastňujeme různých akcí, například jsme vystupovali jako živá atrakce na výstavě o Grónsku, jezdíme na různé dětské dny a podobně.

Máte spočítáno, kolik stojí taková smečka psů na měsíc? Husky přece jen není zrovna malý pes...
Asi pět tisíc...

Tak málo? Nás dva psi, šestikilový jezevčík a třicetikilový ridgeback, stojí tisícovku!?
Taky si myslím, že je to málo. (smích) Je samozřejmě rozdíl, jestli nakupujete v běžných zverimexech, nebo ve velkém. Mě to stojí hodně úsilí, musím neustále sledovat slevy, výprodeje, například se mi takhle podařilo sehnat granule za pětinovou cenu, protože měly potrhané obaly. Taky beru od řezníka maso, které neprodá.

Když jsme sem přijížděli, všimla jsem si, že všichni psi jsou přivázáni u boudy na řetězu. To je běžné? Někoho by to mohlo překvapit, čekal by větší volnost...
Je to běžné a psi jsou za toto uspořádáni vděční, protože mají svůj komfort, soukromí. Když mají potřebu být sami, mohou se stáhnout, a naopak, když chtějí společnost, dosáhnou na svého souseda. A při krmení je to opravdu nezbytnost. Jídlo je jejich priorita a strhla by se tady hrozná rvačka. Kromě toho na řetízku hlavně odpočívají, většinu dne pracují a běhají, takže tam jdou nakonec i rádi.

Jak vlastně takový běžný den musherky a jejích svěřenců vypadá?
Ráno musím vstát před šestou a pohlídat psy, aby moc neštěkali. Kvůli sousedům. Od deseti večera do šesti je prostě noční klid. A pak začne kolotoč krmení, tréninků, tahání vody, sbírání hovínek, kontrolování parazitů...A přitom všem nesmím zapomenout, že jsou to živí tvorové, takže i při uklízení výkalů je musím pohladit, promluvit si s nimi... Tahle práce nejde dělat mechanicky. Nejkrásnější část dne pak je, když je všechno hotovo, já si sednu, piju kafe, koukám na psy, jak pobíhají a hrají si, občas některý přiběhne se pomazlit... Rozhodně je to fyzicky náročná práce, občas mám už jen sílu se odpotácet do postele.

Dovedu si představit musherský výcvik v zimě, ale v létě v Jizerkách?
Protože jsme v chráněné oblasti, používáme káry bez motorů. Jsou to taková vypreparovaná autíčka, jediné, co v nich funguje, jsou hydraulické brzdy. Ve Skandinávii jezdí všichni na čtyřkolkách, to by se mi ale asi moc nelíbilo. Paradoxně je trénování v létě jednodušší než v zimě, kdy musíme brát ohled na lyžařskou magistrálu. Psí spřežení tam rozhodně není vítané a někteří lyžaři jsou dokonce agresivní. Vyšlapáváme si vlastní stopu, což je poměrně náročné.

Jak se husky cvičí? Asi musí projít dobrým výcvikem, než je pustíte táhnout. Je nutné, aby uměli to známé: sedni, lehni?
(smích) Vůbec. Tohle se oni nenaučí. Hlava jim to nebere. Je velký úspěch, když přijdou na zavolání svého jména. Ale když se chtějí vyběhat, tak stejně nereagují. A k tažení ani takový výcvik nepotřebují, protože jsou k němu jednak naprogramovaní už po řadu generací, jednak jsou schopní spoustu věcí odkoukat. Když mladí vidí staré, jak táhnou, tak chtějí taky. To se ozvou ty geny. Ale jsou samozřejmě i psi, kteří táhnout nechtějí, a s těmi nic neuděláte.

Takže jako domácí mazlíčky byste je nedoporučila?
Pořídit si psa je velké rozhodnutí a v řadě případů končí špatně. Lidé se o něj nestarají, nechávají jej hladovět nebo jej uváží někde v lese. A husky rozhodně není jednoduché plemeno, pro začátečníky už vůbec ne. Já jsem ale samozřejmě ráda, že je mám. Jsou to hrdí, pracovití a krásní psi. Byli vychováváni přátelsky, agresivita byla vylučovací podmínka, protože se nesmělo stát, že by se uprostřed ledových plání vyhladovělý husky obrátil proti lovci. Proto ve své podstatě nikdy člověku neublíží. Na druhou stranu si zachovali velkou samostatnost, přes léto se museli živit sami a zůstal jim tak obrovský lovecký pud. Jakmile mají možnost, tak vyvraždí nejbližší kurník nebo králíkárnu. Je to normální, huskye prostě musíte milovat pro jejich nezávislost. Pokud si chcete
psa vycvičit, musíte si pořídit jiné plemeno.

Vy sama jste musela řešit nějakou jejich neplechu?
(dlouhý smích) Pořád. Naštěstí se dnes slepice nebo králíci v takové míře nechovají a já jsem pojištěná. Dokonce už rok mám i kočku, která má na mých webovkách fanklub, a nikdo nedoufá, že se dožije vysokého věku... Vlastně jsou už všichni překvapeni, že ji mámtak dlouho.

Vaším dosud největším úspěchem je dokončení náročného závodu psích spřežení v norském Finnmarksloppetu. Jak závod probíhal?
Bylo to náročné, ale věděla jsem, že závod musím dokončit. Je to otázka vůle. Když už začnete, nechcete se vrátit. Je to typ závodu, kdy se jede nonstop, přestávky si na kontrolních stanicích děláte podle uvážení. Většinou trvají tak šest hodin a za tu dobu musíte psy nakrmit, napojit, zkontrolovat a pak možná máte čas i na svůj odpočinek. Musím říct, že ten přechod ze zimy do tepla byl strašný. Padla na mě vždycky hrozná únava, ale na mraze jsem se pak rychle probrala. Nejdůležitější jsou však psi. Všechno pro ně musí být přichystané – krmení, spaní, jsou pod dohledem veterináře, který rozhoduje o tom, zda jsou schopni pokračovat. Nám se pár desítek kilometrů před cílem třeba stalo, že už všichni psi odmítali vést, a tak jsem do čela musela zapřáhnout Káču, ne zrovna spolehlivou fenku. Naštěstí nás do cíle dovezla. Ujeli jsme 1 060 kilometrů za 8 dnů a 16 hodin. Určitě to stálo za to.

Jak psi takové závody psychicky zvládají?
Kromě toho hrozného štěkotu na startu... (smích) Tohle není o nervech. Na závod můžete, až když jste skvěle natrénovaní, a neodehrává se tam tak nic, co by neznali. Denně jsme jezdili 120 km, v Norsku pak o něco o méně, asi 80 kilometrů, ale režim byl jinak stejný.

Co bude příště?
Momentálně s přítelem trénujeme psy opět na Norsko. Každý pojedeme s jedním týmem. Tentokrát ale budeme soutěžit s alaskány, aljašskými huskyi, kteří jsou vyšlechtěni na rychlost a na rozdíl od sibiřských se s nimi dá zaútočit i na nějakou pozici. No a pak už jsem ochotná jet jen na Aljašku (smích). Pořádá se tam Iditarod, nejnáročnější závod psích spřežení na světě. Ale na to, abych mohla se šestnácti psy odletět, už bych potřebovala celý tým a vyšlo by to minimálně na milion a půl. A to samozřejmě nemám.

                                                                                                                                                                                                                                

JANA HENYCHOVÁ
• Narodila se 30. 11. 1971.
• Žije v Horním Maxově.
• Živí se jako musherka, tzn. jezdkyně se psím spřežením.
• Chová 23 huskyů.
• Několikanásobná mistryně ČR, dvojnásobná mistryně Evropy, jako
první cizinka dokončila nejnáročnější evropský závod Finnmarksloppet
se startem a cílem v norské Altě.

Text: Gabriela Volná Garbová