SVĚT ZVÍŘAT – Keňa

NAD I POD KEŇSKOU VODOU

Mombasa. Jsme devět tisíc kilometrů od domova, v rovníkové Africe. A jak za pár hodin poznám, úplně v jiném světě lidí, času, zvířat a pochopitelně
i životních hodnot.

Konec října, začátek listopadu, celkem 14 dní poznávání tohoto světa. Vím, že času je málo. Volím strategii ubytování v hotelu, odkud denně vyrážíme za zážitky. Hned první doušky vzduchu dávají vědět, že jsme v tropech. Vysoká vlhkost, která nesmírně unavuje, takže se ani moc nedivím místním budovatelským tempům a životnímu rytmu. Dva dny mi trvá, než pochopím, že namočený ručník venku neusuším, ale musím si jej na noc vzít do klimatizovaného pokoje.
Už v hale hotelu Papillon Lagoon Reef jsem nadšen. Vše je postaveno z místních materiálů, převážně ze dřeva a kamene. Recepční hala je součástí tropické zahrady, do které plynule přechází. Jezírka a potok obývají asi 30 cm velcí tlamovci, které nedokáži určit. Velké ryby a mezi nimi spousta drobného potěru. Všichni v naprosté pohodě.
Na dně leží listy spadlé z tropické vegetace, barva vody má to správné čajové zbarvení. Jinde je zase běloučký písek, ve kterém jsou vyhloubené hnízdní krátery o průměru někdy i více než metr pro jediný pár šedomodrých tlamovců s vínově červenými ploutvemi.

BÍLÁ PLÁŽ. Vždycky jsem snil o tom, být na chvíli na pláži z bílého korálového písku, nad kterým se sklánějí kokosové palmy a nikde není ani živá noha.
Na první pohled se mi mé přání splňuje, než poznám realitu. Jelikož jsme na rovníku, rozdíl ve výšce mořské hladiny mezi přílivem a odlivem je někdy i několik metrů! Po většinu dne je pláž zalita mořem a odliv ji odkrývá jen na několik málo hodin. Takže tady nemohou být ani lehátka, slunečníky či cokoliv jiného, neboť by to moře okamžitě odneslo.
Na turisty jsou na pláži navíc pořád nachystaní tzv. „beach boys“. Pokud bych měl definovat stručně jejich význam, prostě bych řekl – černí veksláci. Jakmile
vyjdete na pláž, okamžitě vás obklopí ze všech stran a snaží se něco prodat: různé vyřezávané figurky, přívěsky na klíče, korálky, náramky, šperky, ale také služby jako zájezdy na safari, potápění, výlety a bůhví co ještě. Občas jsou to zároveň i žebráci, kteří po vás loudí peníz na školní uniformu, jídlo pro děti a manželku, tělesně postižené či nemocné. Nabízejí výměnu propisovaček či ponožek za místní lidovou tvořivost, ale nakonec si řeknou ještě o další peníze. Jejich vyvolávací ceny jsou někdy i ve stovkách dolarů.
Jakmile se ale podíváte trochu hlouběji do kontinentu, poznáte, že chudoba vypadá úplně jinak a mnohem depresivněji. Tihle jen zneužívají neznalost místních poměrů. Fakt je, že „beach boys“ jsou nemístně a vytrvale otravní a vlezlí.

ZÁLUDNOSTI MĚLKÉ VODY. Celé jižní pobřeží Keni je typické mělkou (v době odlivu) lagunou, hlubokou obvykle ne více než 1,5 metru. Na dně ale najdete zase jen a jen bílý písek, protože v době přílivu divoké vlny Indického oceánu všechno zničí. Pokud se chcete podívat na život v mělkých vodách, musíte vyrazit na vnější korálový útes, který bývá od pobřeží vzdálen 800 až 1200 m. Zpravidla jedinou možností je najmout si člun, kterým se odvezete na dočasně vystupující souš. Na mělčině, z jedné strany obklopené plitkou lagunou a z druhé strany oceánem, lze pobývat tak 3–4 hodiny, než ji opět nemilosrdně zatopí voda.
I těch pár hodin ale stačí na to, aby se člověk, který se nikterak nechrání proti palčivému tropickému slunci, ošklivě spálil. Pokud šnorchlujete či plavete ve vodě, doporučuji tričko alespoň s krátkým rukávem a opalovací krém na zadní části lýtek a stehen. Ta jinak obrovsky trpí. Ideální jsou ale plátěné tříčtvrteční kalhoty nebo lehký neopren.

BOJ S ODLIVEM. Hned první den po příletu se vydávám na průzkum vnějšího korálového útesu. Domorodci mne zastrašují, že to je nebezpečné kvůli žralokům. Když vidí mou výstroj i fotoaparát, nechávají mne být. Žraloci v těchto místech nejsou.
I na vnější straně útesu je oceán nehluboký, velice pomalu se svažující. Pohled do vody je zde ale úplně jiný než třeba v Rudém moři. Je tu hodně zelených, hnědých a rudých řas, které vytvářejí husté porosty a jež se ladně pohybují sem a tam podle diktátu příchozích vln. Korály jsou nízké. Větší rozmanitost bývá v hloubce až tak kolem 15–20 metrů, ale i zde platí, že korály tvoří jen nízký porost při dně. Divoký oceán všechno nemilosrdně ničí. Jsou tu silné proudy, voda je tak prokysličená, že na povrchu těla i na fotoaparátu se okamžitě tvoří bubliny, které je nutné z objektivu otírat.
Kochám se přes masku zdejším podvodním životem. Na první pohled je jakoby nudný, fádní; teprve při detailnějším zkoumání lze spatřit spoustu drobných rybek i dalších živočichů. Po dvaceti minutách, kdy mám pod sebou hloubku necelé tři metry, zdvihám hlavu, abych se podíval zpátky na pobřeží.
S velice nepříjemným pocitem zjišťuji, že odliv ještě trvá a za těch pár minut mne odnesl několik set metrů do otevřeného oceánu. Proti všem zásadám jsem v oceánu sám, na korálovém platu nikoho nevidím. A i kdyby – místní většinou plavat neumí. Ve sladkých vodách jsou krokodýli nebo různé choroboplodné zárodky, takže koupání se v rovníkové Africe moc nepraktikuje. Navíc žádná z loděk není na vnější straně korálového útesu. Pokouším se plavat zpět a zjišťuji, že i při obrovském úsilí – a to mám ploutve – stojím téměř na místě. Málem propadám panice. Mé blbosti a neopatrnosti, na kterou nikdy nezapomenu, naštěstí pomáhá příroda. Mám kliku, protože nastává příliv, který mne žene zpět na korálový hřeben.
Vlny se mi lámou za hlavou a přepadávají v tříšti přese mne. Radost, že se blížím k mělčině, ale netrvá dlouho. Vlny si se mnou pohrávají jak s korkovým špuntem a mlátí mnou o korály a skály hlava nehlava. Konečně jsem z vody, ale pořezaný a odřený, z nohou mi všude stéká krev. I přes neoprenové potápěčské boty s tvrdou podrážkou jsem rány na kotnících doléčil až měsíc po návratu.

DROBNÉ LAGUNKY. Odlivem na hřebenu útesu, který vyčnívá nad hladinu oceánu, vznikají malé i větší lagunky, jezírka či prolákliny rozmanitých tvarů a hloubek. Zde jsou po dobu několika hodin, než zase přijde příliv, uvězněni nejrůznější živočichové i rostliny. Někdy si stačí jen sednout na bobek a pozorovat cvrkot ze shora.
Mnohem hezčí je ale pohled pod hladinu. Stačí maska a šnorchl. Vápencová skála je nesmírně členitá, plná kouzelných zákoutí, převisů a jeskyněk. Na dně je zářivě bílý písek, jindy zase korálová drť či úlomky větších korálů. Do toho někdy rostou různě barevné řasy, jež díky velmi vysoké intenzitě slunečního svitu a množství rozpuštěných plynů v příbojové turbulenci prosperují. Skrývá se tu drobný potěr i běžné korálové rybky, které nežijí v symbióze se sasankami či korály.
Pro mne se tu otevřel úplně jiný pohled na možné podvodní biotopy. Umíme si představit různé sladkovodní biotopy, rostlinná či klasická mořská reefová
akvária. Tohle je ale něco úplně jiného a v umělých podmínkách mořských nádrží asi velmi složitě technicky uskutečnitelného. Intenzivní světlo, křišťálově čistá voda s velmi vysokým obsahem vzdušných plynů, o který se neustále stará příboj. Ten zároveň plní funkci extrémně účinného odpěňovače, který odbourává z vody škodlivé biologické látky.
Může postačit i procházka po pevném podloží. Je ovšem nutné dávat si pozor na nerovnost terénu. Velice lehko může při neopatrném kroku noha zapadnout do ostré pasti. Obuv je nutná. I mrtvý korál je neobyčejně ostrý, ale jsou zde také vyplaveny ostré ježovky, které se tu velmi hojně vyskytují.
Můžeme se kochat i různými vyplavenými hvězdicemi a lasturami. Ale pozor! Stejně jako v Egyptě i Keňa legislativně zakazuje vývoz jakéhokoliv biologického materiálu, včetně schránek mrtvých jedinců. A to i zakoupených od zmíněných „beach boys“.
Procházky i pozorování života na korálovém platu je nezapomenutelným zážitkem, který je srovnatelný i s potápěním do větších hloubek s přístrojem. Světelné podmínky jsou v hloubce do 2–3 metrů pro podmořské focení ideální. Díky žhnoucímu rovníkovému slunci se obejdete blesku. Fotky tak vypadají naprosto přirozeně, bez ostrých a tvrdých stínů nebo přepálených míst. Jsou skvělou památkou na stejně přirozený svět keňského pobřeží a moře.

Text: Roman Rak