MEZI SLONY A ČAJOVNÍKY

Země sinhálského lva, jež se útrpně
dělí se severní zemí tamilského tygra,
nás přivítala jakýmsi střídmě oblečeným
mužem v sarongu, který se před
našima očima náhle zlomil v pase
a počal zvracet krev. Pak se však na
nás usmál svými oranžovými zuby,
a když jsme se přiblížili k té hrůzné
kaluži, došlo nám, že to bylo jen kloktání
betelem prosycených úst. Prostě
ranní hygiena.

Áju bovan – vítejte na Šrí Lance!

Text Kateřina Krtičková

Sigiriya, Dambulla či Pinnewalla jsou místa, která
návštěvník Šrí Lanky neopomene navštívit. Nechte se
však pozvat do méně známých zákoutí tohoto ostrova
nápadně se podobajícího slze. Slze, již nepochybně uronil
samotný Višnu, když se ostrov oddělil od jižní Indie,
jejíž vlivy jsou patrné na každém kroku dodnes.
Šrí Lanka je ostrov, který připomíná tác s vybranými
a pestrými lahůdkami. Jen se zakousnout do nabízených
radostí a dobrodružství.
Je libo jízdu na slonovi? Raději se ztrácet v zelených
čajových plantážích? Přesunout se v čase v koloniálním
Galle? Nebo obdivovat dágoby starých královských
měst? Meditovat v pestře malovaných jeskyních?
Což takhle splynout s duší buddhisticko-hinduistického
světa v Kataragamě?

BUDDHA KAM SE PODÍVÁŠ. Žhnoucí paprsky
tropického slunce začínají propalovat nezahalenou kůži,
na kterou se lepí zvířený prach autobusového nádraží
a barví ji do šediva výfukovými plyny. Nasedáme do
místního autobusu pro lidi pygmejského vzrůstu, batohy
na klíně se tyčí jako Adamova hora. Míříme do vnitrozemského
Mahanuwara, známějšího pod jménem
Kandy – města, z něhož se hvězdicovitě vyráží po
ostrově.
Naší první zastávkou je bývalé královské město Polonnaruwa
s velkolepými památkami, roztroušenými na tak
velké ploše, že se mezi jednotlivými objekty poklidně
pasou divocí jelínci axis, kteří vyhlížejí jako kropenatí
koloušci. O pastvinu se dělí s varany, kteří využívají
bahenní sedliny ve starověkých bazéncích a kteří jsou
setrvale obtěžováni dovádivými místními makaky bandar
a hulmany. V Polonnaruwě je k nalezení několik významných
památek – Gal pota, devítimetrová kamenná kniha
krále Nišanky Mally, kruhová svatyně Vatadágé, kde
vchod ze všech světových stran stráží sochy Buddhy
a měsíční kámen s ornamenty. Nejnavštěvovanější je
posvátný komplex obřích Buddhových soch, čtrnáctimetrový
ležící, sedící a stojící. Předpokládaný spirituální
zážitek v tomto místě se však nekoná, snad i proto, že
sochy jsou chráněny před monzunovým deštěm tak
ohavným přístřeškem podpíraným betonovými sloupy,
že by se v transu muselo přijít již od sousedícího lotosového
jezírka.

PO STOPÁCH TRUSU. Ke Šrí Lance neodmyslitelně
patří sloni. Vzhledem k rozloze ostrova je tu nalezneme
v největší koncentraci na světě. Prvního slona,
domácí pracovní sílu, zahlédneme v zahradě u domku.
Pečlivě uvázaný řetězem za nohu chobotem klátil veškerou
zeleň v dosahu.
V rozlehlé džungli kolem Sigiryi se potuluje spousta
divokých samotářů. Vedeni hromadami trusu, které
vypadaly jako malé skládky hnoje, jsme byli vtahováni
do džungle. Namísto chobotnatce se k nám však hrnul
ochránce divoce máchající rukama a s pokřikem, který
zněl jako „lilipot, lolypop, liliput“. Značně zmateni jsme
se instinktivně rozhlíželi, odkud se vyrojí banda zdivočelých
liliputů, protože ochránce nevypadal, že by nám
tímto chtěl nabídnout lízátko. Když ukázal na hromadu
trusu velikosti tropického mraveniště, došlo nám, že nás
upozorňuje na potulujícího se slona. Vypadalo to, že
koncem svého chobotu dokáže vypít vodu z Kasapových
zahrad na vrcholku sigiryjské skály. Žertovně jsme
udělali rukama chobot, načež muž zabimbal hlavou ze
strany na strany ve znamení souhlasu a mezinárodním
gestem nás vykázal z pralesa.
Na třetího slona jsme narazili již v terénním autě s řidičem,
který nás vezl do ekoparku Hurulu. Jedeme si
zkratkou mezi vesnicemi do Habarany, když tu na
dohled vyřítí se skutečně obří slon samotář. Stojíme
a už tolik netoužíme po přátelském podrbání za ušima.
Zvedne chobot, troubí, aby dal jasně najevo, kdo tu
kraluje. Jak se objevil, tak zmizel.

SNOVÉ SETKÁNÍ. V ekoparku Hurulu se k nám
do auta přidá mladík Nimal, který nás bude s dokonalou
znalostí terénu směrovat na stáda. Mít průvodce je
povinností, kterou nelze obejít, a popravdě, jeho přítomnost
se ukázala být dosti užitečná. Hned za první zatáčkou
se objeví sloní rodinka. S dojetím pozorujeme, jak
jsou slůňata okamžitě schována mezi dvě samice a jen
malý chobůtek se zvědavě dere mezi těmi rozložitými
těly. V pozadí se pase samec, ochránce stáda. Sloni
plení týkový porost a hledají stále nové plochy k pastvě.
Pokračujeme v jízdě parkem, po dešti jsou díry v nezpevněné
cestě zaplavené vodou, do jedné zapadneme. Tak
tedy po kolena do bahna, natrhat trávu a vystlat díry, aby
auto mohlo vyjet.
Povede se. Míjíme vodní buvoly arni, na stromy se
slétávají pávi. Slunce zapadá, další sloní stádo v nedohlednu.
Jsme trochu zklamáni, už se vracíme, jedeme
přes paseku. A tam – nevídané stádo slonů se pase
a máchá choboty. Stojíme a pozorujeme je. Jsou
zvědaví a březí samice zahájila s ostatními průzkum
podivného objektu. Jde k nám a chobotem se dotkne
ruky, na kůži pocítíme horký vzduch. Staly se z nás
sochy, jen povrchně dýchající, abychom je neuváženým
pohybem nerozlítili. Sám Nimal, jehož projížďky parkem
jsou téměř rutinní záležitostí, je nadšen z neobvyklého
kontaktu. Vypraví o sloní paměti, i proto je dobré mít ho
v autě...

Více v tištěném vydání magazínu Cestopisy č. 11+12/2013