CESTOPIS – Jižní Korea

USPĚCHANÝ KLID JIŽNÍ KOREJE

Korejská republika, známější jako Jižní Korea, je územím, kde na rozloze o trochu větší, než má Česká republika, žije téměř padesátimilionový národ. Skok, který její obyvatelé učinili v posledních šesti desetiletích, je jedním z nejvýraznějších v celé Asii. Z chudé zemědělské země se stala vyspělou ekonomikou. Své zvyky si však Korejci ponechali. A i ta nejhorlivější snaha tu má své vlastní tempo...

NEKONEČNÉ MĚSTO. Celá polovina obyvatel Jižní Koreje žije v metropoli Soul a na jejích předměstích. Podle statistik, které berou v úvahu osídlení celé metropolitní zóny, je druhým nejlidnatějším městem světa. Navzdory tomu Soul nepůsobí nepříjemným či přehnaně přelidněným dojmem. Jeho moderní i historické stavby a široké ulice jsou rovnoměrně rozložené v zalesněných horách a na břehu široké řeky Han. Přímo na území korejského hlavního města se rozprostírá národní park Buchansan. Z jeho žulových vrchů se obyvatelé města rádi dívají na svůj domov s odstupem, jaký nabízí pohled z výšky.

Turistika patří mezi oblíbené činnosti mnoha Korejců a Soulané nejsou v tomto směru výjimkou. Na zastávce metra Dokbawi se každodenně potkávají skupiny hlavně starších lidí oblečených v goretexových větrovkách a vyzbrojených turistickými holemi a batohy. Jakmile uhánějící souprava zastaví, vycházejí usměvaví z podzemí do hezčího a klidnějšího světa přírody. Držet krok se zanícenými milovníky hor není na svazích oblých granitových vrcholů vůbec lehké. Nejčastěji se řídí heslem „co nejrychleji na vrchol, co nejrychleji dolů“. Vychutnávají si jen krátké posezení na nejvyšším bodě, které je zároveň malým piknikem.

Pohled na vzdálené městské hradby, které už dávno nepředstavují severní hranici Soulu, vychutnáváme s místním padesátníkem Čin Homem. Když si uvědomí, že káva z termosky, kterou chtěl nabídnout svým náhodným známým, došla, začne provinile lamentovat a omlouvat se. Zklamat něčí očekávání znamená ve zdejší kultuře selhat a někdy i takováto maličkost dokáže domácího hostitele pořádně vyvést z míry.

VEČERNÍ POSEZENÍ. Ulice Soulu se mezitím noří do tmy. Domy okamžitě ozdobí barevné svítící neonové reklamy všech odstínů barev a oblíbené restaurace
„s nízkým sezením“ se zaplní hosty. Nízkým sezením se v Koreji rozumí stolováním na zemi vyhřáté podlahovým topením a se stolkem umístěným jen o několik desítek centimetrů výše.

Ve stolku je zabudována miska s dřevěným uhlím. Rozehřeje se a za chvíli si už mohou hosté vychutnat bulgogi: opražené plátky marinovaného masa s množstvím příloh z čerstvé zeleniny. Servírka připravené plátky masa stříhá nůžkami a hosté je s chutí konzumují zabalené v čerstvých salátových listech.

„Hlavním nápojem je sodžu, naše nejoblíbenější pálenka,“ vysvětluje učitel Džuno z města Čchunčchon. „I když je pro cizince poměrně slabá, pijeme jí hodně,“ pokračuje v rozhovoru. Několik hodin po setmění je celkem jasně vidět, že nelhal.

„V Koreji se alkoholu holduje každý den,“ dodává pedagog Ian, který už přes rok učí angličtinu ve zdejších jazykových školách. „Stoleté“ beksedžu nebo ovocná vína jsou dalšími oblíbenými nápoji místních. První z nich obsahuje výtažek žen-šenu, díky čemuž o něm kolují legendy s jedinou pointou: „Kdo pije beksedžu, bude žít sto let!“

KOUZLO ÚDOLÍ MUREUNG. Provinční městečko Tonghae, ležící na východním pobřeží, představuje milý příklad nepodstatného, nikým nenavštěvovaného místa. Právě to z něj dělá město skutečných úsměvů a ještě otevřenějších duší. Popovídat si s místními, posedět na nevysoké krasové plošině, která zároveň slouží jako hřbitov, nebo si prohlédnout nevelkou krasovou jeskyni... to vše je příjemné a zároveň krásně obyčejné. Přehnaná očekávání by tento výlet jen pokazila.

Vstup do jeskyně připomíná spíše důlní chodbu, kde si stačí vzít z hromady žlutých přileb tu nejvrchnější a vstoupit do podzemí. Čekají tu kýčovitě nasvícené červené, zelené a modré stalaktity, často chráněné drátěnými síťkami. V porovnání s českými či slovenskými jeskyněmi by ta v Tonghae mohla zblednout závistí. Ale říci jejím milým zaměstnancům něco jiného než slova chvály je téměř nemožné. Vždyť krásu chápe každý po svém.

Řidič příměstského autobusu vybavený slunečními brýlemi a bílými rukavičkami vítá cestující na lince k nedalekému ústí doliny Mureung. Za zvuků východoasijských hitů jeho vozidlo opouští pobřeží a směřuje do údolí zaříznutého hluboko do granitového masívu. Vyhloubila jej horská říčka pramenící pod téměř jedenapůltisícovými vrcholy Dutasan a Čchongoksan. Zatímco na jejich svazích se bělají sněhová pole až do pozdního jara, v nižších částech údolí je příjemně teplo. Na pozadí vodou vymytých žulových ploten, do nichž jsou vytesané verše pocházející z dob, kdy korejský jazyk ještě využíval čínské znaky, se fotografují rozblázněné skupinky domácích turistů. Prsty zdvižené do tvaru písmene „V“ a úsměvy nesmí chybět na žádné rodinné fotografii. Vodopády, lesy a chrámy jsou jen kulisou...

Strmá pěšina vedoucí k buddhistickému klášteru Samhwasa nabízí nádherný pohled na strmé skalní stěny údolí. Žulové věže a skalní jehly se samotářskými jehličnatými stromy připomínají kresby ze starých čínských knih. Z malého kláštera, ležícího na plošince vysoko na severní straně údolí, vyzařuje klid. Je místem, kde je možné přemýšlet nad tím, jak asi Korea vypadala před příchodem přetechnizované doby. Alespoň tady, vysoko v horách, je stále ještě možné popovídat si s mnichy a prohlédnout si jejich chrám bez pocitu, že kamera zavěšená na boční straně modlitebny sleduje každý náš pohyb.

VEČER V DŽIMDŽILBANE. Další možností, jak si vychutnat speciality korejského života, je návštěva sauny nazývané „džimdžilban“. Za nepatrný poplatek nabízí nejen očistné znovuzrození po horské túře, ale zároveň je i oblíbeným místem na přenocování, čehož často využívají i domácí pocestní.

Podobně jako při návštěvě korejské domácnosti i tady některá pravidla připomínají pionýrský tábor. Zout si boty je nutné už při vstupu, osobní věci si návštěvníci nechávají v uzamykatelné skříňce. Vzápětí, nastoupení téměř jako trestanci, pochodují do společné umývárny. Jediné, co od této chvíle až do odchodu mají, je klíček od skříňky, ručník, tričko a trenýrky. Večer k tomu ještě přibude jednoduchá deka a tvrdý polštář. Noc v džimdžilbane, to je směsice chrápání, zvuků sportovních televizních programů a tepla sálajícího z rozpálené podlahy.

„Být v Koreji a nevyzkoušet si to alespoň jednou by byl hřích, „dozvídáme se od mohutného zaměstnance sauny, když ráno odevzdáváme půjčené věci. Vyjít
z džimdžilbanu na osvětlenou ulici, které vládne nový den, je úplně jiné, než opustit hotelový pokoj. Zážitek z nového rána umocňuje pocit svobody.

OD TŘÍ KRÁLOVSTVÍ K JAPONSKÉ NADVLÁDĚ. Korejci mají velmi blízký vztah ke své historii. Jsou na ni hrdí a znalosti z národních dějin považuje většina z nich za velmi důležité. Známá historie jejich země přitom sahá až do staršího paleolitu. Nejstarší dochovaná keramika z oblasti Korejského poloostrova se datuje do osmého tisíciletí před Kristem. Prvním státním útvarem zde bylo s největší pravděpodobností království Godžoseon založené Dangunonem v roce 2333 před přelomem našeho letopočtu.

Významné je takzvané Období tří království: Kogurjo, Päkče a Silla, trvající od prvního století před Kristem až do 7. století. Jejich území se rozprostíralo na Korejském poloostrově i na území Mandžuska. Hlavním náboženstvím byl konfucionismus, ten časem vystřídal buddhismus. V 7. století Silla, spojenec čínské dynastie Tchang, dobyla Päkče i Kogurjo, čímž začalo období sjednocené Silly. Od jedné z dynastií – Koryo, vládnoucí v letech 918 až 1392 – je odvozen název země používaný na západě.

Počátkem dvacátého století zesílil vliv Japonska v oblasti natolik, že se Korea nejdříve stala v roce 1905 protektorátem a o pět roků později byla Japonskem přímo anektována. Období kruté japonské nadvlády ukončil až rok 1945, kdy bylo Japonsko v druhé světové válce poraženo.

ROZDĚLENÁ SVOBODA. Vytoužená svoboda však brzy získala nechtěnou a trpkou příchuť. V zemi si vítězné mocnosti už na Jaltské konferenci určily sféry vlivu a rozdělení podle 38. rovnoběžky vedlo tři roky po válce ke zřízení samostatných vlád v obou polovinách země. Následoval konflikt známý jako Korejská válka, který trval od roku 1950 do roku 1953. Kromě jihoi severokorejských vojsk se do války zapojily také USA a Čína. Dohody o příměří bylo dosaženo 27. července 1953 a mezi KLDR a Korejskou republikou vznikla Demilitarizovaná zóna – jedna z nejlépe hlídaných hranic světa.

I když je země už šedesát let rozdělená, sen o znovusjednocení je snem každého Korejce. Prvním krokem směřujícím k opětovnému sblížení obou zemí byla deklarace z roku 2000, ve které se KLDR i Korejská republika zavázaly ke spolupráci „potenciálně vedoucí k jejich opětovnému a mírovému sjednocení“.
„I když nevíme, jak se to stane, jednou se to stát musí!“ tak zní v Koreji nejčastější odpověď na otázku ohledně spolužití v jednom státě. I když to v současnosti zní spíše jako utopie, sen Korejců o tom, aby byla třicátá osmá rovnoběžka navždy minulostí, se jednou může vyplnit.

                                                                                                                                                                                                                                      

V ZEMI ČERVENÝCH KŘÍŽŮ
Podle oficiálních jihokorejských statistik je až 47 % obyvatel země bez vyznání. Nejsilnější skupinu věřících tvoří křesťané, kterých je téměř 30 %, následováni jsou buddhisty tvořícími 23 % obyvatel. Korejští křesťané jsou známí svou misionářskou horlivostí, často využívající takových forem propagace víry, jaké od nás vůbec neznáme.

Typickým zjevem jsou domácí misionáři s ampliony, přednášející své monology u eskalátorů v obchodních domech či v metru. V soutěživé atmosféře, jaká mezi konfesemi panuje, se k takovýmto praktikám uchyluje hlavně evangelická část korejských křesťanů. Obrovské červené kříže září do noci neonovými barvami na každém z mnoha kostelů. I proto je v Koreji symbolem nemocnic a medicínských zařízení kříž zelený.

Před dvěma lety vyvolal vlnu polemik únos skupiny korejských misionářů v Afghánistánu, který skončil popravou dvojice jejich vedoucích aktivistů a vyplacením vysokého výkupného za zbytek 23členné skupiny. Platila korejská vláda, inkasoval Tálibán. Mnozí krajané je pak obvinili z agresivní formy misionářství a nedostatku soudnosti nejen při posuzovaní bezpečnostních rizik v citlivých oblastech světa. Hlavní příčinou tragédie byla podle kritiků „ignorance a nedostatek kulturní citlivosti“.

KAŽDODENNÍ DROBNOSTI
Mentalita obyvatel východní Asie se může cizincům, kteří si tuto část světa zvolili jako svůj dočasný domov, zdát dost odlišná i zvláštní. Neustálé uklánění se je projevem úcty, ale při pohledu třeba do knihovny paláce Čchanggjong se naskýtá otázka, jak je to s historií tohoto zvyku... Centrálně umístěný vchod pro panovníka má totiž normální výšku, zatímco profil vchodů pro dvořany je jednoduše přinutil svému vládci se poklonit.

Úklony průvodčích ve vlacích či řidičů autobusů jsou běžným jevem, komičtěji působí „zdravice“ pozemního personálu letišť odlétajícím strojům. Jejich hluboký úklon a dlouhé mávání posádkám dopravních letadel je jednou z korejských zvláštností.

Rouška a bílé rukavice jakoby patřily k místnímu koloritu. Ať už slouží jako módní doplněk, ochrana před chladným vzduchem nebo infekcemi. Bílé rukavičky a sluneční brýle jsou částí téměř uniformního oblečení řidičů linkových autobusů. Ti se při vzájemném setkání na cestě navíc zdraví přímo renesančními gesty. Svá specifika má v Koreji i jízda metrem. Přestupní stanice není možné minout už proto, že před vjezdem soupravy na jakoukoli z nich se ve vagónech rozezní hlasité melodie písní, které připomínají
ty naše budovatelské... Příjemná jsou ale vyhřívaná sedadla v soupravách. Nakonec počasí v Koreji je podobné tomu, na jaké jsme zvyklí z domova. Studený déšť nebo dokonce krátké sněžení je tu možné zažít i v polovině března.

KIMČI
Jde o skutečný pojem korejské gastronomie: nastrouhané a překvašené hlávkové zelí, obohacené o sůl, cibuli, česnek a koření. Kimči. Pro místní je to snad nejoblíbenější příloha k jídlu. Významnou část zavazadel Korejců cestujících do zahraničí často zabírá právě kimči. Z cizinců však náklonnost ke kimči sdílí jen málokterý.

Název kimči je možné volně přeložit jako „uchovat“. Správně fermentované kimči téměř za žádných okolností nepodléhá zkáze a odolné je i vůči delšímu transportu. Zároveň je bohatým zdrojem vitamínů A, C, tiamínu, riboflavinu, karotenu, kalcia a železa. Obsahuje specifickou kulturu acidofilních bakterií Lactobacillus kimchii.

První zmínky o kimči jsou tři tisíce let staré, nejstarší prameny ho uvádějí pod názvem „dži“. Mnoho druhů se liší podle regionů i klimatických podmínek. V některých oblastech jsou jeho součástí i tykve, v přímořských regionech zase solené ryby či ústřice. Jednotlivé ingredience se také mění v závislosti na ročním období.
Kimči z chladnějších severních oblastí je méně slané, kořeněné a má vodnatější konzistenci. Bílé „bek kimči“ neobsahuje pálivou červenou papriku, proto mu chybí příznačná červená barva a také zdaleka není tak pikantní.

Na přípravu a uskladnění kimči se používají nádoby onggi vyrobené z pálené hlíny. Až nápadně se podobají keramickým bečkám, které u nás používáme na přípravu kysaného zelí. Barvou, tvarem i velikostí...

Text Petr Hupka