Cestopisy č.  9+10/2010

Obsah čísla:

• Ve službách Izraele - Na vlastní kůži ve vojenském skladě
• Psí prefektura Akita - Na téma Japonsko
• Kouzlo afrického umění - aneb kvetoucí výprodej falzifikátů
• Na nejvyšší vrchol severní Afriky - Trek ve vysokém Atlasu
• Papua - cesta z pravěku do 21. století - Cestopis vnitrozemím západní Papui
• V říši krále Sokolů - U sousedů na Slovensku
• Ella - Reportáž z jedné křižovatky na Šrí Lance
• Květinové korzo - Víkend v Nizozemsku
• Nadšenci z MO-S 5 - Vojenské bunkry u Bohumína

EDITORIAL

Využitý úvodník

Rozbrečet mého dvaašedesátiletého kamaráda, to už je něco! Tvrdý chlap, který se s ničím nemaže a pro ostřejší slovo nejde daleko.

A přece měl v unavených očích slzy. Nevehnala mu je tam ani srpnová povodeň, při níž přišel o auto, polovinu zařízení domu i vypiplanou zahradu. Ani palčivá bolest v noze, kterou si poranil, když zachraňoval, co už se stejně zachránit nedalo. Rozplakali ho tři mladí lidé z Prahy. Přijeli jako dobrovolníci na popovodňovou pomoc. Ani jsme nevěděli, jak se jmenují. Celé odpoledne odklízeli zabahněnou spoušť, pak se ostýchavě zeptali, jestli si můžou ve zdevastované kuchyni umýt ruce, když mají na nohou holínky.

Loučení bylo rychlé. Zítra přijet nemohou, musí do práce. „A jak se vlastně jmenujete?“ voláme na ně.
„Denisa, Zuzka a Aleš.“ Kámoš sedí nezvykle tiše na jediné lavičce, která tu zbyla.
„Podívej, co mi dali,“ zašeptá a odvrátí plovoucí oči. V dlani má pět tisíc.
O povodni by se daly napsat tisíce drobných příběhů. Drsných, napínavých,
s dobrými i špatnými konci. Přihnala se do naší vesnice, a i když náš
dům zůstal „v suchu“, obrátila všechno vzhůru nohama. Většinu tohoto
čísla magazínu Cestopisy jsem dokončovala v kavárně s „free-wifi“ v libereckém
obchodním centru. Plula jsem z reality do reality – od papuánských
domorodců a afrických masek ke skoro „virtuální“ realitě nákupního
centra, v němž pár kilometrů od vší té povodňové hrůzy lidé nakupovali
a utráceli čas. Nejvíc času jsem trávila v realitě nejbližší – mezi uklízením,
organizováním „kdo kde bude spát“, vařením jídla pro sousedy, ...

A tak mi nedalo, abych tento úvodník nevyužila. K tomu, abych se s vámi
podělila o to nejhezčí, co povodeň přinesla. Kromě zoufalství, strachu,
beznaděje a špíny to totiž byla také lidská soudržnost a ochota pomoci.
Kromě Denisy, Zuzky a Aleše z Prahy to byla celá dlouhá řada dalších lidí,
schopných podat pomocnou ruku. Bez nároku na odměnu, na pochvalu.
Určitě ty chvíle, kdy vás z lidské dobroty až zamrazí, znáte ze svých cest.
Ale věřte mi, když to „připluje“ až k vašemu prahu, je to silnější.

Díky všem, kteří pomáhali a pomáhají!

Jana Patková
šéfredaktorka
Bílý Kostel nad Nisou