Cestopisy 7+8/2011

Obsah čísla:

• Na pouti - Svatojakubská cesta na vlastní kůži
• Ostrov naděje i slz - Na téma Ellis Island, vstupní brány do Nového světa
• Kůže jako plátno - Svatební africké rituály s hennou
• Gruzie se ukazuje světu - Kavkazská země po dramatické porážce
• Zakleté jezero - Expedice k brazilským indiánům
• Katar: perly a černé zlato - Turistická lákadla malé země v Perském zálivu
• Velká noc a Svatá hora - Velikonoce v pravoslavném Řecku
• Titanic se zrodil v Belfastu - Vzkvétající hlavní město severoirské provincie
• Styl Zakopané - Pokus o sondu do polské duše

Rubriky: Pohled zpátky – Lidice, Pohlednice z Turecka, Zaostřeno na Prahu, Rozhovor o Thajsku
 

Editorial

Můj syn si v kajutě čte Ondřejem Neffem skvěle převyprávěnou knihu J.
Verna Dva roky prázdnin. Loudí, abych mu četla nahlas. Mám čas a docela
mě to baví…

Pak polední siesta skončí a mně nezbývá, než se znovu obléknout do
promočených bot, kalhot a všeho a vylézt na palubu. Neprší. Přímo cedí.
Vítr si s jachtou začíná nepěkně pohrávat. Přemýšlíme, zda raději nestáhneme
kosatku – jsme s manželem sami dva a to nejcennější, co máme, si
vezeme v podpalubí.

V mžiku se stane to, čeho se celou dobu nejvíc bojím. Při otočce nás
chytí nenadálý poryv větru a loď se téměř postaví na bok. Hlavní plachta
prořízne šedivou hladinu, já visím na kormidle a za krk mi šplouchne voda,
kterou nabíráme. Z kajuty je slyšet rachot padajících věcí. Tak už se dotoč,
prosím loď. Nevnímám natlučenou nohu ani manžela, který je u plachet.
Jen špičku té zatracené jachty, jak se pomalu sune kýženým směrem.
Když se konečně dno posadí na hladinu a horizont je zase horizontem,
slyším z kajuty: „Mamí, mamí, okýnka byly ve vodě!“

Šťastně se usměju na manžela. A zmoženě řeknu: „Tak nejhorší už máme
za sebou.“ Za minutku či dvě se přiženou kroupy. Paluba se změní v kluziště,
na kterém se snažíme stáhnout plachty a nahodit motor.

V teple auta, na cestě domů, si dočítáme román o ztroskotancích. Má to
v sobě jistou symboliku. Nebyli jsme sice na moři, jenom na Lipně, a netrvalo
to dva roky, ale pouhé čtyři dny.

„Takhle sis tu dovču nepředstavovala, co?“ prohodí manžel.
Ale jo, lepší být nemohla. Čerstvý vítr mi vyfoukal z hlavy
všechno nepotřebné a pomohl mi v jednom těžkém rozhodování.
Synkovo zlobení přecházím s úsměvem a přistihla jsem
se, že se na manžela občas podívám s obdivem. I když mi
to nejspíš moc dlouho nevydrží…

Přeji vám alespoň čtyři dny pořádných prázdnin, k nimž se
můžete inspirovat i na stránkách magazínu Cestopisy.

Jana Patková
šéfredaktorka