Cestopisy 5+6/2012

Obsah čísla:                                                                                                                                                               

  • Turkanové na moji počest zabili kozu - Na vlastní kůži v Keni
  • Voda ze střechy Evropy - Osudy alpských ledovců
  • Pastva pro oči i pro ovce - Kvetoucí moravské stepi
  • Memento jménem Hirošima - Reportáž z japonského města
  • Jeho šéfstvo Abedi Pelé - Fotbal v africké Ghaně
  • Svítání nad Mojžíšovou horou - Treking na Sinajském poloostrově
  • V Posvátném údolí - Fotoreportáž z údolí Inků
  • Zlatá stezka - Z Pasova do jižních Čech
  • Rubriky: Pohled zpátky: Katedrála v Kolíně nad Rýnem / Pohlednice ze Soulu / Zaostřeno na Česko: Jiřetín pod Bukovou

 

Editorial

Osvětim, Černobyl, vražedná pole
v Kambodži, Lidice či Gallipoli –
poloostrov hřbitovů. Takových míst
je až až a spojuje je to, že se tam
udály ty největší lidské hnusy. Ať už
šlo o průšvihy nechtěné nebo pečlivě
naplánované, mrazí z nich. Dnes
jsou to turistické cíle, skoro hity.
Trend „dark tourism“ sleduji s úžasem,
ale i s pochopením. Než jsem
se stala maminou, tahle místa mě
svou hraniční zkušeností lákala. Dokud
nemáte své vlastní „ptáčátko“,
máte kapacitu na to, abyste procítili
ukrutnosti cizích lidí i jejich následky.
Když jsem četla román Jerzy Kosińskeho
„Nabarvené ptáče“, bylo
mi dvacet. Chodila jsem tehdy s chlapem, který už děcko měl. Ty nejhorší
stránky mi z knihy vytrhal. Po letech jsem pochopila nejen to, proč autor
knihy spáchal sebevraždu, ale i proč to čtení nevydržel můj partner…
Jako bezdětná jsem se také poprvé procházela mezi precizně vyvedenými
fotkami za chvíli zabitých mužů, žen a dětí z kambodžské věznice Tuol
Sleng. Podruhé jsem s kamerou musela, ale doma už mě čekal dvouletý
bezbranný člověk. Nerada vzpomínám na to, jak jsem se neudržela
a z místa, které vyzařovalo tolik „hnusné“ energie, utekla. Na Gallipoli to
bylo podobné a v Lidicích ještě horší – „stihla“ jsem mluvit s maminkami,
které přežily koncentrák. Když se vrátily domů, zjistily, že jejich nahé, počůrané
a hladové děti zplynovaly v nějakém náklaďáku. Jsem vlastně ráda,
že ty ženy jsou už dnes mrtvé.
V článku o Hirošimě, který naleznete v tomto vydání magazínu Cestopisy,
určitě objevíte novinářské neobratnosti a klišé. Odpusťte to autorovi, který
město vnímal přes své maličké, ke kterým se odtamtud vracel. A jeďte
tam – nebo někam blíž. Černá místa planety si zaslouží, abychom nad
nimi ustrnuli.


Jana Patková
šéfredaktorka

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.