Cestopisy č.  3+4/2010

obsah čísla:

• "Stopnul jsem vrtulník" - říká v rozhovoru cestovatel Martin Loew
• Čas veselí - téma věnované karnevalům v Itálii a ve Španělsku
• Haiti - dnes nejbolavější místo světa
• Sbohem ledovcům - nejen největší evropský pevninský ledovec mizí
• Jas a soumrak perníkové metropole Jemenu
• S hostem vchází do gruzínského domu Bůh - reportáž z hor Gruzie
• Příbytky bohů - legendami opředená civilizace staré Ugandy
• Kvetoucí poušť - extrémní chilská Atacama
• Windsor - největší hrad světa?

EDITORIAL

Čas je potvora

kterou se mi nedaří a nedaří „chytit za ocas“. Někdy má podobu hrocha, jehož pohodářský způsob života spočívající v povalování se v teplé vodě se mi hodně
zamlouvá. Teď zrovna ale pádí jako vzteklá liška, která týden nežrala. (Lišky prominou…)

Určitě to znáte. Na začátku roku/měsíce/ týdne jsou stránky diáře takové pěkně bílé a na všechno je spousta času. Chcete uskutečnit dávno plánované
a stejně dlouho odkládané setkání s přáteli. Slíbíte udělat práci, na kterou se vlastně hodně těšíte. Venku chumelí, vzpomenete si na lyže v komoře. Kamarád vám pošle rukopis knížky a vy jste polichoceni, že právě od vás chce ten první názor na ni…

A do toho to nejdůležitější: „Mamíí, máme ve školce karneval, uděláš mi masku tygříka?“ „Jasně, moc ráda!“ Ale kdy, proboha? Schválně jsem vynechala položky z kolonky „povinnosti“. Vždyť jen těch radostných věcí, které život nabízí, je tolik, že… se prostě nedají stihnout. Nebo toho chci moc? Jsem jako ten pes, který se bezvýsledně honí za vlastním ocasem?

Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy se pod Haiti otřásla zem a čas se tam smrsknul do několika osudných minut. Nezastavil se ale docela, to horší a nejhorší teprve přicházelo, jak se můžete dočíst v tomto vydání Cestopisů na straně 26 a dále. Seděli jsme tehdy se synem před televizí a posílali jednu dms za druhou, víc se dělat nedalo. Na masku tygříka nedošlo, odjeli jsme ale potom na lyžovačku do Alp. Dlouho jsem přitom váhala, jestli si ten týden mohu ve svém obvyklém časovém presu dovolit.

Stála jsem pak na sněhobílé sjezdovce, dýchala ten ostře čistý horský vzduch místo nočních cigaret u počítače a přemýšlela jsem, jestli já si ten život vůbec umím zařídit. Když mám na rozdíl od mnohých jiných (a nejsou to jenom nešťastní Haiťané) to štěstí, že mi můj čas patří, můžu s ním nakládat. Vzpomněla jsem si také na to, že je čas masopustů a karnevalů (věnujeme jim hlavní téma tohoto čísla), doba, kdy naši předkové „utratili“ spoustu času na bohapusté třeštění.

Pro mě se čas v tom nejlepším slova smyslu zastavil na té rakouské sjezdovce. Přeji vám, abyste takové chvíle také zažívali – a aby vás k nim mimo jiného inspirovaly i články v našem časopise.

Ale nebojte se. Už se zase honím za vlastním ocasem a píši tenhle úvodník „za pět minut uzávěrka“. Jenom mě to už tak neštve. Tuším, že čas je potvůrka, se kterou lze i laškovat. Když to jde…

Jenom samá pěkná zastavení v čase vám přeje

Jana Patková
šéfredaktorka