Život ve stínu Tambory - SUMBAWA

Starý rezavý trajekt s hrdým nápisem „Sloužíme Indonésii“ na trupu přistává po téměř osmihodinové
plavbě z ostrova Flores v malém městečku Sape na východním pobřeží Sumbawy. Zatímco
cestující sestupují z jeho čtyř poschodí a vystupují na přístavní molo, zaměstnanec lodní společnosti
s cigaretou v jedné a tankovací hadicí v druhé ruce začíná plnit obrovské nádrže trajektu
naftou. Rozdává úsměvy a hlavně děti ho díky důležité funkci a uniformě neskrývaně obdivují.

Text a foto Peter Hupka

Mezi dřevěnými domy na kůlech, které tvoří většinu jednoduché
zástavby Sape, se prohánějí barevné autobusy
s vysokým podvozkem. Svoji pouť končí na parkovišti
v přístavu, kde vyloží své pasažéry a s vydatnou pomocí
nadháněčů naloží další. Úzká autobusová sedadla
v okamžiku obsazují celé rodiny místních. Cizinci na
Sumbawě téměř nejsou.
Důvodů je hned několik. Některým se zdá ostrov nezajímavý,
jiní se celkem zbytečně obávají poměrně silně
zakořeněného vlivu islámu. Sumbawu tak většina návštěvníků
Malých Sund obeplouvá na palubě předražené
turistické lodi. Pro největší ostrov indonéské provincie
Nusa Tenggara Barat – Západní Malé Sundy – s rozlohou
téměř patnáct a půl tisíce kilometrů čtverečních
a s něco přes 1,2 milionu obyvatel je to štěstí i neštěstí.
Na jedné straně to pomáhá místním uchovat si svou
identitu, na straně druhé může většina z nich na příjmy
z turistiky zapomenout.

CESTA DO BIMY. Přeplněné mikrobusy se téměř
okamžitě vydávají na cestu do nedaleké Bimy, největšího
města ve východní části Sumbawy. Moderní a poměrně
velkoryse pojaté mešity zdobí každou z vesniček, kterými
projíždíme. Před mnohými z nich stojí i výběrčí
milodarů. Nebo jich je hned několik.
Princip získávání prostředků na stavbu je jednoduchý,
i když poměrně agresivní: doprostřed hlavní silnice se
postaví několik prázdných kovových sudů či jiných předmětů,
které nutí projíždějící vozidla zpomalit. Dvojice či
ještě častěji trojice „výběrčích“ s hladovými pokladničkami
v rukou se naklání k řidičům jednotlivých autobusů,
náklaďáků a aut. Nepřispět znamená vypadat špatně
v očích svých cestujících a nejen jich. Milodary na stavbu
svatostánku tak rychle přibývají a nové mešity rostou
mnohem svižněji než ostatní vesnické domy.
Další zdejší zvláštností jsou vysoké odkryvy v záhybech
cesty, místa, kde místní dělníci balancující na vysokých
bambusových žebřících hledají kameny vhodné jako stavební
materiál. Často jsou ukryté hluboko ve zvětralých
sopečných sedimentech nebo naopak vysoko nad zemí.
Dostat je na zemský povrch a využít – na to jsou specializovaní
dělníci těchto primitivních kamenolomů.
Doprava s přibývajícími kilometry houstne a celá galerie
prodavačů nejrůznějších tropických plodů postávajících
před autobusovým nádražím dělá hlučnou reklamu svému
zboží. Kromě známějších plodin, jako jsou banány či
velmi šťavnatá manga, patří k nejchutnějším podlouhlé
a na povrchu chlupaté ovoce rambutan. Překlad jeho
názvu z indonéštiny je jednoduchý – „vlasatý“. Pod
poměrně hrubou slupkou se ukrývá chutná bílá dužnina.
„Rambutan je zdravý a máme ho všichni rádi,“ říká jeho
prodavač v typické muslimské čapce. Na místní poměry
však patří mezi ty dražší plodiny: půl kilogramu této dobroty
stojí pět tisíc rupií (přibližně deset korun).

MEZI PONÍKY A MOPEDY. Centrum Bimy tvoří
pravoúhlá síť ulic, na kterých se střídají stavby typické
pro jakékoli jiné indonéské město. Asfaltové silnice s vysokými
obrubníky lemují obchody, hotely, jednoduché
restaurace i řemeslné dílny. Zajímavé je, že lacinější ubytování
bychom tu hledali marně. I když to na první pohled
nevypadá, Bima je městěm indonéských obchodních
cestujících, centrem byznysu. I proto tu nejlevnější
hotelový pokoj stojí až dvojnásobek ceny obdobného
ubytování v některých čtvrtích Jakarty. V přepočtu tři sta
korun je nejen na Sumbawě celý balík peněz.
Ostatní výjevy ze zdejšího života už přímo korespondují
s úlohou města jako vzdáleného provinčního centra.
Dopravu v rámci Bimy nejčastěji zabezpečují dřevěné
vozíky, do kterých je zapřáhnutý oslík nebo poník.
Motorky „odžek“, fungující v celé zemi jako jednostopé
taxíky, tu nejsou až tak časté a taxíky na čtyřech kolech
chybí úplně. V zemi s průměrným měsíčním příjmem
na hranici tří tisíc korun tak „živé dopravní prostředky“
dodnes neztratily svůj význam....

Více v tištěném vydání magazínu Cestopisy č. 9+10/2013