EXTRÉMY - Balónem kolem Mt. Blancu

VE STÍNU MONT BLANCU

Svými 4 810 metry nad mořem se nám mohl vysmívat. Bez kyslíkového přístroje jsme totiž směli vystoupat jen do 4 300 metrů. Ale nevadilo to, vždyť se nám plnil náš sen – let horkovzdušným balónem u nejvyšší hory Evropy.

HORY, PENÍZE A ZÁBAVA. Nad cenami zimní dovolené v Savojských Alpách občas lomí rukama i sami Francouzi, v některých střediscích je totiž může pobyt
vyjít i dvakrát dráž než třeba v Maroku. Zároveň seriózní statistiky uvádějí, že před dvaceti či třiceti lety se do hor jezdilo hlavně lyžovat a lidé tehdy prolyžovali 7 až 8 hodin denně, dnes jen 4 až 5 hodin. „Proč tedy na hory jezdí?“ napadlo nás. Bavit se. V „ušetřených“ hodinách se chtějí bavit, a tedy utrácet
peníze. A o to právě jde jak lyžařským střediskům, tak i jejich obyvatelům – majitelům restaurací, fitek, butiků, sněžných skútrů, křídel na paragliding, vycvičených psů pro tahání saní i horkovzdušných balónů. V jednom z nich jsme se vznesli nad Les Carroz, savojskou vesnici s 1 800 stálými obyvateli ležící přibližně 1000 metrů nad mořem v lyžařském středisku Grand Massif. Jaké après-ski (volně přeloženo jako zábava po lyžování) kromě nabídky vzdušných výletů k Mont Blancu ještě nabízela?

VE ZNAMENÍ PSA. Protože leží nízko, z centra vesnice se k vlekům může bezplatným skibusem. Řidiče často doprovází jejich psi. Proti pohlazení nic nenamítali. „Když máte rádi psy, svezte se naším psím spřežením,“ navrhl nám řidič, jak utratit peníze. Nazítří chumelilo, a tak jsme šli na výlet za psy a jejich
majitelem. Dvacet huskyů polehávalo na sněhu, kolem třída školáků. Musher vysvětluje, ukazuje, zapřahá po třech psy a konvoj vyráží. Na prvních saních on, na dalších po dvou dětech. Samy děti, není to nebezpečné? „Když se chová správně pes i děti, tak rozhodně ne. Dobře vychovaný pes nesmí nikdy kousnout. A děti jsou šťastné, některé až teď pochopily, že psů se při správném zacházení nemusí bát. Řízení není těžké a navíc psi sledují stopu mých saní,“ vysvětluje ochotně jejich majitel. Psi do Les Carroz prostě patří, vždyť středisko má psa i ve svém znaku.

CARROZSKÝ NOČNÍ BĚH. Od předloňské zimy pořádá Les Carroz pro profíky i amatéry běh do vrchu na skiaplinistických lyžích. Takových zimních závodů je víc, ale carrozský noční běh s baterkami-čelovkami je výjimkou. Určitě ne svým celkem průměrným převýšením 666 m… Zato čtyři horkovzdušné balóny ukotvené na sněhu podél trasy závodu byly stoprocentním unikátem. Oheň z propanových hořáků, zahřívající uvnitř vzduch, z nich vytvářel barevné obří lucerny zářící do noci (průměr běžného balónu je přibližně 18 metrů). Kde se balóny v Les Carroz vzaly?

KAMIKADZE. Protože u Les Carroz je široké údolí s plochým dnem, kde se dobře ohřívá vzduch a bez vírů stoupá vzhůru, podmínky na balonové létání jsou zde ideální. V hlavě podnikavého ředitele místních turistických informací se zrodil nápad: využít balony k propagaci své vesnice, naplnění obecní pokladny i k provozování svého koníčku. Dnes má pan ředitel průkaz pilota i instruktora, za sebou přes 1 700 letů a v jeho Les Carroz se každoročně koná ojedinělý sraz montgolfieristů, který je zároveň i školou horského létání pro piloty horkovzdušných balónů se zkušenostmi pouze z rovin. Pokud nesněží, není příliš hustá a nízká oblačnost a vítr při zemi nepřesáhne 12 m/s, na krátké schůzi v devět ráno přečte pan ředitel coby organizátor srazu předpověď počasí a pořadí, v jakém se poletí. První vystoupá zkušený letec, kterému se žertem říká kamikadze. Stoupá co nejvýš a testuje vzdušné proudy, vítr je totiž složený z vrstev jako sendvič a směr v jednotlivých vrstvách se může lišit až o 90°. Za kamikadze letí šest žáků, pak „mesje“ ředitel a další zkušený letec, opět šest žáků
a jako poslední zase instruktor. Start připomíná dokonale secvičené manévry. 9.10 – auta vyjíždějí směrem k rolbami upravené startovací ploše. 9.20 – posádky řadí auta vedle sebe u vzletové plochy, otvírají přívěsy, vytahují koše, rozbalují balóny a silným větrákem vhánějí dovnitř vzduch, který pak
ohřívají plamenem ze dvou mohutných hořáků (prvních 35 kilo propanu vydrží asi 45 minut). 9.38 – už stojíme v koši a jako první se odlepujeme od země.
Řidiči postupně zavírají své přívěsy, zapínají vysílačky pro spojení s letci a odjíždějí. Možná do baru, možná se opalovat – budou mít zhruba tři hodiny času, než
dostanou přesné souřadnice přistání, tedy místa, kde mají své letce vyzvednout.

V KORUNĚ STROMŮ. „Kamikadze jsem obvykle já,“ představuje se Serge, se kterým letíme. Švýcar žijící na britských Normanských ostrovech, majitel hotelu.
„Ale ne, to kamikadze raději nepište, létání je bezpečné, létám 17 let a slyšel jsem jen o dvou úrazech. Raději se dívejte – pod námi je Megeve, na jihovýchodě Mont Blanc, tamhle Itálie, Ženevské jezero, Švýcarsko – celá země!“ Zasněžené vrcholy Alp září ve slunci. Je jasno, v koši je 16 °C, od občas zapínaného hořáku je pěkné horko na hlavu a pořádný rámus, při kterém není slyšet vlastního slova. To je asi největší překvapení – majestátní ticho
výšin se nekoná. Trochu nás zebou nohy. „Je vám dobře?“ obrací se na nás kamikadze. Divíme se jeho otázce, je nám báječně. „Jsme 4 130 m vysoko a kyslík s sebou nevozím,“ dodává na vysvětlenou. „A máme vůbec padáky?“ napadá mě. „Proč? Vždyť ten nejlepší máme nad sebou, balón je ze speciální pevné látky a spodní část má z nehořlavého nomexu vyráběného v USA.“ O pevnosti materiálu se sami za hodinku přesvědčíme. Vzdušné proudy se poskládaly podle svého a přenesly nás do dalšího údolí, kde kamikadze začíná vyhlížet silnici na přistání. Balón může přistát na jakékoliv zasněžené
louce, ale kdo by se pak vláčel se stokilovým balónem a stokilovým košem k autu? „Teď se trochu zhoupneme – odrazíme se tady od smrků a sklouzneme podél nich na zem. Je to běžná praxe, musíte si jen dát pozor, aby podél silnice nebylo elektrické vedení.“ Náraz jsme ani nepostřehli, ale odrazili jsme se o trochu méně, než bylo potřeba, a skončili ve větvích asi dva metry od silnice a čtyři metry nad zemí. „Klid, nic se neděje, počkejte, až balón povyfouknu. Pak
se sám sesune na zem. Jde jen o to, poznat měkké ohebné větve, jaké mají například olše, a nenapíchnout se na tvrdé jako třeba dubové,“ náš kamikadze je v pohodě, i když mu jedna větev odřela nos. Kolem krouží vyhlídkový vrtulník s turisty, těšícími se pravděpodobně na naše fotograficky zajímavé ztroskotání. „Už jste si zavolali záchranné vozidlo?“ ptá se okolojdoucí pán, který neví, že praví horští vzduchoplavci a kamikadze umí plánovaně a řízeně přistávat ve stromech. Snad se naše závěrečné jemné dosednutí na zem líbilo i nedalekému Mont Blancu. Zimní svět Savojských Alp jako na dlani

Text: Irena Páleníčková