TOURISEUM

Nemáte rádi slovo "turismus"? Přečtěte si, jak to začalo...

Studená tovární hala, eskalátory plné spěchajících lidí, regály zboží v supermarketu, kanceláře plné počítačových monitorů, ... Střih.
Objevuje se bílé pohoří Rosengarten, modrá obloha, sytě zelená louka s kobercem barevných květin a nápis: „Dovolená je útěk ze všedního dne“.
Takhle překvapivě nás vítá „Touriseum“ – muzeum turismu v prostorách zámku Trauttmansdorff, trůnícího nad půvabným meranským údolím v Jižním Tyrolsku. Zároveň nás bez varování přepadá otázkou: „Je turismus únik z hektiky současné doby? Cestuje snad člověk, aby zregeneroval svou duši, své uspěchanou dobou poničené JÁ?“ Obrovská ozubená kola znázorňují komplexní mechanismus turismu. Na jednom je fotografie hotelu, na dalším příroda, ovocný sad, restaurace, lanovka, dálnice. Stačí, aby jeden zoubek vypadl, a celý mechanismu přestane fungovat... Touriseum chce upoutat naši pozornost, než nás vyšle na interaktivní cestu časem. 150 let zpátky, na počátky turismu především v Tyrolsku.

1750–1800 POŠŤÁCI JAKO DELEGÁTI CK. Lidé přecházejí Alpy už po staletí, ale jen za určitým cílem, ne kvůli cestě samotné. Alpy nahání hrůzu, jsou útočištěm loupežníků i zlých duchů, cesty jsou plné výmolů. Přes horský Brennerský průsmyk vede úzká stezka postupně rozšiřovaná i pro kočáry, z mýtného se staví první mosty. Nejdříve se chodí pěšky, později se cestující připojují k poštovnímu poslu, který Alpy přechází pravidelně trasou z Bavorska do Benátek. Koncem 17. století se volná místa v poštovním voze prodávají cestujícím, rodí se první veřejná doprava. Pošťák za poplatek organizuje i nocleh a jídlo – je vlastně prvním „delegátem“. Podél cest se budují hostince a další infrastruktura. Boháči přijíždějí v kočárech – nejdražší variantě už tak drahého cestování. Přejetí Alp včetně noclehu a stravy totiž stojí třetinu průměrného ročního platu! Co pocestným neukradnou loupežníci, o to přijdou díky kolísajícím kursům odlišných měn a předraženým hostincům.

1800–1830 CESTOVÁNÍ VZDĚLÁVÁ. Roku 1800 se prvně objevuje výraz turismus pocházející z francouzštiny: tour - cesta. Už Goethe tvrdí, že „… nejlepší vzdělání získá vnímavý člověk právě na cestách. Cestování je přes všechna rizika a nepohodlí bezednou studnou poznání a tím pravým uměním – uměním pozorovat svět“. Pro obyčejné lidi je cestování luxus, do ciziny sice odcházejí, ale ne za vzděláním, nýbrž za prací. Jako prodavači procházejí Tyrolané s těžkými koši plnými vyřezávaných hraček, pletených rukavic nebo mastiček z alpských bylinek křížem krážem Evropou. Aby na sebe na jarmarcích upozornili, oblékají barevné kroje, zpívají, jódlují. Někteří mají takový úspěch, že obchod věší na hřebík a živí se zpěvem. Mezitím se ve Švýcarsku postoj k horám radikálně mění, především díky básníkům a malířům, kteří je ve svých dílech opěvují. Umělci se trefují, touha po přírodě mluví lidem z duše. Průmyslová revoluce proměnila města v špinavé stoky a člověka v pracovní nástroj. Prvními fanoušky hor jsou Angličané. Začínají cestovat kvůli cestě samotné – jsou to první moderní turisté. Sice se většina lidí zatím na Alpy zasněně kouká jen z údolí, stále víc dobrodruhů se ale odvažuje na ledovce a skály. Tyrolsko začíná konkurovat už turisticky vyspělému Švýcarsku. Ve Francii vypuká revoluce. Napoleon válkami drancuje celou Evropu, po porážce Rakouska je Tyrolsko připojeno k Bavorsku. Reakcí je v roce 1809 povstání vedené dodnes populárním Andreasem Hoferem. Povstání je sice potlačeno, na malý statečný národ uprostřed hor, který se odvážil povstat proti velkému Napoleonovi, ale hledí celá Evropa. To, co je ve Švýcarsku Wilhelm Tell, je v Tyrolsku Andreas Hofer – syn sedláka, hrdina z řad prostého lidu. Tyrolsko získává novou image upřímného vlastenectví. Doposud vysmívané kroje jsou symbolem tradice, tvrdý život důkazem píle. Turisté opouštějí tranzitní cesty a putují k Hoferovu rodnému domu. Tyrolsko je vnímáno jako samostatná turistická destinace.

1830–1850 PRVNÍ BEDEKR. 18. století je obdobím lázní. Trávit čas procházkami a konverzací (čili nicneděláním) bylo dosud privilegiem šlechticů, po kterém teď touží i majitelé továren. Zdůvodnění brzy nacházejí v lázeňských pobytech „na předpis“. Poté, co je blahodárný účinek karlovarských pramenů potvrzen chemickou analýzou, jezdí se do lázní i ze zdravotních důvodů. Kromě koupelí se prameny začínají užívají i vnitřně, tzv. pitná kúra je skloubená s pohybem – vznikají lázeňské promenády. Když lékaři potvrdí pozitivní vliv lázní i na zdraví duševní, legitimují se také společenské radovánky. V létě jezdí evropská smetánka do Mariánských Lázní nebo do Baden-Baden, ale kam v zimě? Tou dobou je Merano ještě chudou vesnicí plnou krav a hnoje, ovšem s ideálním klimatem – slunečnými, suchými zimami. Busta starosty Josefa Valentina Hallera v muzeu německy a italsky prohlašuje: „Karlovy Vary si můžou mít své léčivé prameny, my v Meranu ale máme příjemné klima a nádhernou polohu“. Haller je přesvědčen o tom, že lázně jsou pro Merano obrovskou šancí. O své vizi musí nejdřív přesvědčit skeptické starousedlíky: kdo pronajímá pokoj cizincům, je opovrhován, nicnedělání lázeňské smetánky je těžce pracujícímu lidu trnem v oku. Přesto se v Meranu roku 1855 otevírají první tyrolské lázně specializované především na plicní choroby. Jedním z pacientů je i Franz Kafka. V německém Koblenci vydává mladý Karl Bädeker (později Baedeker) malou knížku „Cesta podél Rýna“ – první moderní průvodce je na světě! Bädekerova červená knížka se zlatými písmeny, jejíž originál je v muzeu vystaven, je startovním výstřelem do nové epochy turismu. Každé vydání se znovu a znovu přepracovává, aktualizuje a rozšiřuje. Bädeker je proslulý nepodplatitelností a naprostou přesností – v milánském dómu dokonce počítá schody!

1850–1870 VLAKEM ZA BEZPEČNÝM DOBRODRUŽSTVÍM.  Roku 1867 končí v Jižním Tyrolsku epocha poštovních kočárů. První trasa nové železnice spojuje Innsbruck, Kufstein a bavorský Rosenheim; Bolzano je spojeno s Veronou. Vzdálenosti se díky železnici smrskávají. Finančně i časově náročnou cestu přes Brennerský průsmyk přebírá soukromý investor: banka Rothschild. Dvacet tisíc dělníků – mimo jiné i Čechů – žije a pracuje podél trasy v katastrofálních podmínkách. Roku 1867 je železnice dokončena – o 13 let dříve než přes švýcarský Gotthard! S železnicí se Tyrolsko napojuje na Evropu, vzrůstá obchod i turismus. Z Kufsteinu do Bolzana (dnes autem asi 200 km) trvá cesta vlakem osm a půl hodiny – neuvěřitelná rychlost oproti koňskému povozu! První rok přejíždí přes Brenner 200 000 cestujících, kteří se bojí temných tunelů i míhající se krajiny za okny. Ještě donedávna obávané hory jsou ale z vlaku jen zábavnou kulisou.

1870–1890 HOROLEZCI OBJEVUJÍ ALPY. Železnicí přijíždí i rakouská císařovna Alžběta zvaná Sissi. Její pobyt na zámku Trauttmansdorff je pro Merano tou nejlepší reklamou. Přísný katolicismus a tradice drží Tyrolsko myšlenkově pevně v kleštích, většina lidí je instinktivně proti všemu novému. Neúroda, zadluženost statků a řemeslo trpící zahraniční konkurencí ale hrají turismu do karet. Pro vesničany je pronájem pokojů bezkonkurenční možností přivydělat si a ubytování v soukromí se díky pohostinnosti a dobré kuchyni těší velké oblibě. Hostince se nárokům cizinců přizpůsobují jen těžko: tvrdé postele, špatné jídlo a přemrštěné ceny. I ceny za kočár se v sezóně nehorázně zvedají, stejně jako dnešní taxíky. Na tyrolské pohostinnosti se objevují ošklivé jizvy. „Cizinec musí být naším hostem, který se každoročně vrátí jen na základě potěšení z naší upřímné náklonosti“, varují turistické spolky. „Pakliže host zjistí, že je jen objektem finančních spekulací, že pohostinnost je jen předstíraná, náklonnost jen vynucená, tak se příště Tyrolsku vyhne a pojede rovnou do Švýcarska, kde je mu za jeho peníze nabídnut i patřičný komfort.“ Jak je vidět, některé země pochopily princip turismu už v 19. století, některé jej nepochopily dodnes. První dobrodruzi zdolávají vrcholky hor a jsou to kupodivu především Angličané. V Anglii je také založen první alpský klub, podmínkou členství je výstup na jednu čtyřtisícovku, což okamžitě vyvolává doslova závody ve zdolávání vrcholků. Brzy nehraje roli jen výška, ale i náročnost výstupu. Horolezecké cestopisy uchvacují především obyvatele měst. Tyrolské horské spolky vydávají mapy, značí turistické stezky a budují chaty, které jsou dodnes útočištěm při špatném počasí. Médiem nové doby je fotografie, i když snímky z vysokohorských oblastí jsou naprostou raritou. Proč? Už jste šli někdy do hor fotit s výstrojí vážící 200 kg?

1890–1914 POMALU KONČÍ LEGRACE. Se zahájením provozu první kabinkové lanovky na horu Mendel roku 1903 si do hor troufají i nesportovní návštěvníci. Rodiny dělníků si o dovolené mohou nechat jen zdát a o tzv. Belle Époche (krásné epoše), v které právě žijí, nemají ani ponětí. 12–16 hodin práce je odměněno volnou nedělí strávenou v přeplněných tmavých městských bytech. Reakcí na neúnosnou životní situaci dělníků je založení Spolku přátel přírody. Ten se snaží prosadit nejen osmihodinovou pracovní dobu, ale i regulérní dovolenou a nabízí levné výlety do hor. Uprostřed přírody se z dělníku na pár dní stávají opět lidé. Jenže smetánka se o krásy přírody se socialistickými davy dělit nehodlá a nutí alpské spolky, aby pobyty v horských chatách umožnily pouze platícím členům. Období výletů je pro dělnické rodiny tudíž záhy u konce. Pod horským masivem Rosengarten se ve výšce 1650 m n. m. otevírá legendární Grandhotel Karersee, ve kterém pobývá i Sissi. Výtah a elektrické osvětlení jsou technickou senzací, náklady na stavbu astronomické. 200 služebných plní přání vybraných hostů, stará se i o jejich početná zavazadla. Kdo chce být v lázních „in“, je nucen změnit pětkrát denně garderobu. Konkurent Grandhotel Penegal vlastní vedle pekárny, mlékárny, pobočky cestovní kanceláře a autopůjčovny i tenisové kurty, golfové hřiště, léčivé koupele; je vlastně dědečkem dnešních hotelových klubů. Cestování už nepotřebuje odůvodnění, jezdí se jednoduše pro radost. V luxusních hotelech uzavřená společnost bezstarostně vychutnává období, které pomalu končí.

1914–1919 KRVAVÉ HORY. Sezóna se na jaře roku 1914 rozbíhá skvěle. Během několika dnů je ale vše jinak. Atentát na rakouského následníka trůnu Ferdinanda v Sarajevu mění svět. Nová budova meranských lázní se mění v dobročinnou kuchyni pro hladové obyvatele, prestižní měděná střecha je roztavena na munici, z luxusních hotelů jsou lazarety. Hoteliéry dusí hypotéky, po turistickém kolapsu následuje kolaps finanční. Tyrolsko je přímým dějištěm bojů. Oblastí, kde ještě nedávno hosté vychutnávali klid a krásy krajiny, prochází krvavá válečná linie, louky plné květin teď rozrývají ohyzdné zákopy. Co ale nedokázal turismus, to zvládla válka: kvůli přísunu proviantu jsou dostavěny chybějící koleje. Na konci bojů je jižní část Tyrolska připojena k Itálii. Armádou odstřílené cesty do skal se stávají vyhlídkovými silnicemi. Do míst, kde nedávno umíraly stovky vojáků, přijíždějí davy turistů přilákané vojenskými filmy.

1920–1935 DĚLNÍCI JEDOU NA DOVOLENOU. S koncem války Jižní Tyrolsko procitá do nového světa. Dřívější jižní terasa rakouské monarchie je přes noc nejsevernější italskou provincií s novou klientelou – Italy. Zatímco jih Tyrolska rozkvétá, sever trpí katastrofální hospodářskou situací Německa a Rakouska. Italská vláda v čele s fašistickým senátorem Ettorem Tolomeiem oblast nelítostně poitalšťuje. Během 40 dní je přejmenováno 12 000 obcí z němčiny do italštiny! Spolu s italskou klientelou se ale do Tyrolska dostává italská kuchyně a mísí se s původní. Rychlé oživení turismu je výsledkem sociálních změn v Evropě. Odbory vymáhají osmihodinovou pracovní dobu a nárok na dovolenou. Mussolini zakládá Organizaci
volného času“ financovanou vládní stranou. Že se národ nejlépe udrží na uzdě, když se kontroluje jeho volný čas, známe i z Čech z Pionýra nebo ROH. Konečně si ale i dělníci mohou dopřát pár dní u moře, které je sice fyzicky blízko, finančně ale nepřekonatelně daleko. Přestože na pár dní dovolené musí tvrdě šetřit, základy masového turismu jsou položeny...

1925–1938 OPALOVACÍ KRÉM NA ÚSVITU. VÁLKY. Po 1. světové válce přijíždí 80 % hostů z Německa a Rakouska, 2 % pak z Anglie. Mezi nimi například Agatha Christie, která píše v hotelu Karersee román „Velká čtyřka“. I tabákový magnát Herbert Dunhil tu tráví několik let. Dunhill je nadšenec fotografie a filmu, vesnickým dětem pouští první filmy s Mickey Mousem. Díky menší konstrukci i jednodušší obsluze je ve 30. letech každý třetí turista vybaven fotoaparátem a termoskou, jejíž patent si za směšnou cenu odkoupila americká firma American Thermos Bottle od německého skláře. První autobusy – bez střechy i bez oken – jezdí jako pravidelné linky přes horské průsmyky od roku 1927. Hotely budují sluneční terasy, lehátko se na reklamních plakátech stává symbolem odpočinku, snědá pleť vizitkou elánu, mládí a tělesné aktivity. Alsaský chemik objevuje roku 1934 první opalovací krém: Nivea. S newyorským burzovním krachem 1929 ale turismus opět padá do krize a všechny radovánky končí, když se roku 1933 dostává k moci Hitler. Turismus je opět nástrojem politiky. Podle vzoru Mussoliniho Hitler zakládá organizaci volného času, tzv. KDF (Kraft durch Freude – radostí k síle). Masově vyrobená a státem hlídaná dovolená má zubožený národ udržet v dobré náladě. Díky bezkonkurenčně levným zájezdům se KDF stává největší cestovkou světa.

1938–1945 RASOVÝ ÚKLID. Rasové šílenství se dostává i do Tyrolska. První obětí jsou Židé. Přicházejí nejen o majetek, ale i o občanství; kdo včas neodejde, je deportován do koncentráků. Kufr – dosud symbol radosti z dovolené – mutuje v symbol útěku a vyhoštění. Tyrolané věří, že je Hitler osvobodí od nenáviděné Itálie a připojí k Německé říši. Skutečnost je ale jiná. Jihotyrolsko je Hitlerův dárek Mussolinimu, který okamžitě startuje „rasový úklid“. Cizinci včetně turistů jsou vyhoštěni, německy mluvící obyvatelé postaveni před volbu: odejít, nebo trpět. Kdo může, odjezd z Tyrolska odkládá.

1946–1955 NEJVĚTŠÍ CESTOVKA SVĚTA. Po válce přijíždějí jen Italové. Evropa hladoví, Berlín je pod blokádou Rusů, dovolená v cizině utopií i kvůli zónám spojeneckých armád. Roku 1950 nastává změna. Zatímco ostatní evropské vlády drží peníze pevně „doma“, německá vláda uvolňuje devizové zákony. Rok 1955 je začátkem období německého „hospodářského zázraku“. Teď si může každý vyměnit 1500 marek – třetinu hodnoty nového VW! Po letech bídy, hladu a ostudy nejsou Němci k udržení. Kromě oprav zničených domů se šetří jen na jedno: na dovolenou – útěk z každodenní dřiny. Prvním cílem je Švýcarsko, které zůstalo téměř nedotčeným pohádkovým světem. Vytouženou zemí ale zůstává Itálie. Šlágrové hity „O sole mio“ nebo „Volare, o ho“ linoucí se v Touriseu z reproduktorů dobarvují klišé slunečného jihu, dobrého jídla a bezstarostného života. I Itálie zažívá hospodářský boom. Do ulic vyjíždějí první mopedy, které jsou díky romantickým italským filmům novým symbolem „Dolce vita“ neboli sladkého italského života. Jen o něco větším, ale ne o moc rychlejším (40 km/h) motorizovaným podvozkem je autíčko Isseta, do kterého se nacpou sotva dvě osoby. S hospodářským zázrakem stoupají nároky, auta se zvětšují a ulice ucpávají. Němci přijíždějí VW Broukem, Italové fiátkem 600. Kdo nevlastní auto, využívá vlakové spojení cestovní kanceláře TOUROPA, která se v roku 1968 spojuje se dvěma konkurenty v největší cestovku světa – TUI (Touristik Union International).

1955–1965 MUSÍME BÝT MILÍ, MAMINKO. Díky vlastnímu autu objevují turisté idylu jihotyrolského venkova. Pro těžce pracující střední vrstvu ale nejsou cílem grandhotely, nýbrž odpočinek v přírodě. Cizinecký ruch je pro vesničany vítaným přivýdělkem. Prostory jsou k dispozici, potraviny dodává statek a personál čili rodina. Chybějící zkušenost vyvažuje píle a pohostinnost – bohužel za cenu ztráty soukromí. V podobné sednici, v jaké teď v muzeu stojíme, seděli tenkrát hosté na nejlepších místech, jedli největší porce s nejlepším kusem masa. Vystavený originál slohové práce dvanáctileté školačky na téma „Turistický ruch v mé vesnici“ to vystihuje dokonale: „I my máme teď u nás doma hosty. Maminka pro ně v podkroví připravila pěkný pokoj, dělá pro ně snídani, kterou s námi jedí v naší světnici. I večer tu sedí, zpívají a pijí hodně vína. Maminka u nich musí sedět. Často i tatínek, ačkoli je večer vždy hodně unaven. Když jsou všechny pokoje plné, nastěhuje maminka hosty i do našeho pokojíku a já a moji sourozenci pak musíme nocovat u babičky. To ale nikdy nechci. Také mi vadí, že maminka na nás kvůli hostům nemá čas. Tatínek ale řekne, že k nim i tak musíme být milí, protože nám přinášejí peníze.“ Zatímco ubytování v soukromí vzkvétá, meranské hotely stojí před bankrotem. Turismus vynáší více než zemědělství a otáčí během krátké doby život domorodců naruby.

1960–1972 ZLATÁ INVESTICE. Po dálnici se valí dosud nevídaná turistická lavina. Italové mají díky hospodářskému boomu vyšší mzdy, Němci místo dvou týdnů neplaceného volna třítýdenní placenou dovolenou a peněženky nabité k prasknutí tvrdou markou. Agfa přichází s prvním lidovým fotoaparátem za 4 marky, čímž se dovolená bez foťáku stává nemyslitelnou! Kromě snímků je oblíbeným suvenýrem sněžná koule. Kýč, který ani dnes nechybí v žádném suvenýrovém shopu, začal svou kariéru už v 16. století s náboženskými motivy. Roku 1979 zasedá v Innsbrucku první evropská konference pro ochranu životního prostředí. Autonomní vláda na žádost turistické organizace i pod tlakem veřejnosti zamítá nastěhování průmyslových podniků, a tím vědomě sází na turismus jako hlavní hospodářské odvětví. Krajina bez továrních komínů je riskantní investicí. Investicí, která se v budoucnu zlatě vyplatí.

1972–1985 DOMORODCI V MENŠINĚ. Turismus přináší nevídaný blahobyt: nezaměstnanost mizí, chudé vesničky jsou k nepoznání. Během 10 let se počet noclehů zdvojnásobuje, v sezóně připadá na jednoho domorodce pět turistů! Místní jsou jak cizinci ve vlastní zemi. Staví se další penziony, další restaurace. Svolné banky, astronomicky stoupající inflace a laxní stavební zákony způsobují kácení lesů ve prospěch sjezdovek, silnic, staveb. Koncem 70. let nabírá hospodářský boom nebezpečných rozměrů: roku 1950 bylo zastavěno 20 ha půdy, v roce 1979 už 450 ha! Jižní Tyrolsko se dusí, turismus začíná ničit sám sebe. Situace nutí vládu šlápnout na brzdu: žádné nové silnice, žádné nové hotely. Lira naštěstí měkne, marka tvrdne – drahé Tyrolsko zůstává levnou destinací.

1985–1995 DO VLASTNÍ POSTELE. Práce v turismu má ve společnosti nové postavení. Děti hoteliérů mají jiné cíle a vzdělání v jiných oborech, nehodlají turismu obětovat soukromý život a už vůbec ne hrát roli poddaného jako rodiče. Polovina rodinných podniků zavírá. Rozumné rozdělení práce a soukromého života je přínosem pro obě strany; pohostinnost teď vychází z hrdosti na to, co Jižní Tyrolsko nabízí. Turismus se v 80. letech mění i z jiné stránky. Levné letenky, touha po exotice – Jihotyrolsko musí najednou konkurovat tropické pláží na druhé straně zeměkoule. Turistický koláč se nezmenšil, jen je o něj tvrdší boj a žádná destinace už nemá permanentku na úspěch. Turisticky vycuclá,  architektonicky znetvořená letoviska na pobřeží Španělska nebo italské Adrie upadají a přežívají jen díky nízkým cenám. Pro další destinace jsou okamžitým vypínačem teroristické útoky nebo stoupající ceny kerosinu.
Jižní Tyrolsko sází na snížení kapacity ve prospěch zvýšení kvality. Riskantní ústup z masového turismu je ale chytrou investicí. Jižní Tyrolsko zůstalo ušetřeno hotelových paneláků a prázdninových klubů s aquaparkem a celodenní animací. Oblast vsadila na turisty, kterým k pobavení „stačí“ nádherná příroda: líbezná údolí plná ovocných sadů a vinic, hřebeny hor, směs mediteránního i vysokohorského klimatu a kultury. Jihotyrolané pochopili, že nestačí nabídnout špičkový hotel, ale že úspěch oblasti je souhrou mnoha faktorů – nejen materiálních, ale i pocitových. A proto lidé, kteří sem jezdili už jako děti, se po letech do Alp, a tím vlastně do svých vzpomínek, vrací, často v doprovodu svých dětí nebo vnoučat. Dovolenkový cyklus je procesem poznání a ten jakoby opisoval koloběh života. Samozřejmě, že turismus i tady život lidí změnil – pozitivně i negativně. Zvýšil životní standard, je největším zaměstnavatelem, nikdo už kvůli práci nemusí opouštět vlast – zato se ale platí rekordní ceny. Tradice a folklór jsou součástí marketingu – bez turismus by ale byly možná úplně zapomenuty. Silnice i sjezdovky negativně poznamenaly krajinu, jenže infrastrukturu postavenou pro turisty dnes využívají i místní, kteří tak profitují i z obrovské nabídky pro volný čas.
Virtuální procházka historií turismu končí v muzeu pravdivou dohrou každé cesty: „Konečně zase ve vlastní posteli!“ Před obývací stěnou plnou suvenýrů, fotek a cestovní literatury sedí rodinka (možná ta z hektického úvodu) a sleduje dovolenkové video. S poslední sekvencí jedna cesta končí a v hlavách se už rodí další. Touriseum šťouchlo do našeho podvědomí, úžasně zábavnou interaktivní formou nás přinutilo zvážit svou roli turisty – s úsměvem i zamyšlením.

Text: Patricie Sudik