RYCHLÍKEM K VELKÉ ČÍNSKÉ ZDI S PLAVKAMI V ZAVAZADLE

Umínila jsem si, nejpozději když byla tato velkolepá stavba vybrána mezi
nové divy světa, že ji musím vidět. Od původního plánu projet co největší kus
dlouhé Čínské zdi od východu k západu jsem záhy upustila. A tak jsem se
zatoulala v Číně.

Text a foto Libuše Hampl

Nejvíce mě oslovila část, které anglicky říkají Lví hlava,
také jsem slyšela název Dračí hlava. Spíš bych to ale přirovnala
k jedné z bizarních oblud, zdobících prostranství
u templů a paláců. Když stojím u nejvyšší strážní věže,
mám dojem, že ten obrovský kamenný koráb každou
chvíli sklouzne do mlhou ověnčeného moře.
Jen na dosah ruky, spojená se zdí dlážděnou promenádou,
je Haishen Miao – svatyně Bohyně moře. Krkolomně
balancují útlé, křehké, půvabně prohnuté, na
sobě navršené stříšky na výběžku do moře. Pár lidí si na
pláži máchá nohy, já si koupání nechám na později, na
pláž blízko hotelu.

ČÍNSKÉ RYCHLÍKY. V Shanhaiguanu, městě, ke
kterému Lví hlava patří, je zpřístupněna impozantní část
strážní věže. Typická scenérie zdi šplhající do kopců
mi dá v zářijovém horku zabrat. Sedačková lanovka je
mimo provoz.
Zabrat mi dalo také den předtím při příjezdu moderní
nádraží v sousedním městě Qinghuandao. Nádraží je tak
nové, že ještě nefungují výtahy a mechanické schody.
Pomohl mi student, který vedle mě seděl ve vlaku, táhl
můj těžký kufr po strmých schodech nahoru a na druhé
straně zase dolů, odmítl nabídku, že vezmu jeho malý
batoh, i spropitné. Spropitné odmítá v Číně také většina
hotelového personálu. Mám z odjezdu z toho nádraží
strach, poradí mi sympatická recepční. V nedalekém
letovisku Beidahe, které bylo oblíbené již u Mao Ce-
-Tungových funkcionářů, je nádraží zaběhlé a hlavně
bez schodů.
Čínskými rychlíky jsem nadšena, nemohu uvěřit, že
trasu Peking–Shanghai ujedou za pět hodin, to je samozřejmě
super verze. Ty ostatní jezdí trochu pomaleji,
přesto v průměru 300 km za hodinu. Když sedím uvnitř,
nevnímám rychlost udávanou červeným světelným záznamem
nad vnitřními dveřmi vagonu, ale na nástupišti
mě udeří tlaková vlna zpomaleného přijíždějícího vlaku.
Také normální vlak courák si dvakrát na krátkých trasách
užiju. Každý vagon má průvodčího, který, poté co zastrká
všechna přečnívající zavazadla nad našimi hlavami,
vytáhne obrovský balík s nudlovými polévkami v pestrobarevných
kelímcích a začne je prodávat. Každý vagon
má kohoutek s horkou vodou, kterou se kelímek doplní,
nechá chvilku odstát, zatřepe se a polévka je hotová.
Každé z četných zastávek průvodčí využije, vystrčí hlavu
ze vstupní plošiny a dá si pár tahů z cigarety...

Více v tištěném vydání magazínu Cestopisy č. 7+8/2013