Rozhovor s horolezcem Vladimírem Noskem

Sedm vrcholů je dobrá zkušenost,

říká Vladimír Nosek, lékař a horolezec, který jako druhý Čech dokončil projekt 7 Summits – stanul na nejvyšších vrcholech všech kontinentů. Ten vůbec nejvyšší, Everest, si navíc „dal“ bez kyslíku… Dveře k jeho pracovně primáře gastroenterologického oddělení nemocnice v Jablonci nad Nisou si novináři zrovna nepodávají. Ostatně skromnost – soudě alespoň podle reportů jeho horolezeckých kamarádů – patří k jeho základním vlastnostem. Po dvou hodinách povídání odcházím s přesvědčením, že s ním bych se na hory vydala ráda.

Vzal byste mě vůbec s sebou? Patří ženy do vysokých hor?
Já rád jezdím s ženami do hor, ale podle mého soudu ženy nepatří do těch úplně extrémních akcí. Žena má spoustu úžasných vlastností, kterými nás obecně předčí, ale třeba tahat třicetikilový batoh a bivakovat ve stěně na jumarech, na to potřebujete obrovskou fyzickou sílu, kterou prostě žena fyziologicky danou nemá. Ženy mívají i problém s periferním krevním oběhem, je jim větší zima. Psychická odolnost může být u žen výrazně větší, ale zase takový ten tah na branku, to také není ženská přirozenost. Ženy to mají obecně složitější, vezměte si, když se pověsíte na týden – v některých extrémních případech i na dva nebo na tři – do stěny, třeba hygienu a základní potřeby. Ta žena v sobě musí mnoho potlačit. Ženy, které tímhle projdou a jsou to opravdu tvrdé horolezkyně – potkal jsem některé takové třeba v Himálaji –, tak já je obdivuji, že to všechno zvládly, ale trošku ten sexappeal…

Už vám nepřipadají jako ženy…
Z mého pohledu někdy ztrácí. Ale nechci to paušalizovat. Potkal jsem i nádherný mladý holky, které udělaly parádní přelezy, ale spíš to byly třeba skalní lezkyně. To tvrdé velehorské lezení, myslím, patří tvrdým chlapům. A ač snižujeme riziko zkušeností, znalostí, tvrdostí i rychlostí průstupu, tak nebezpečné to je. Horolezci v těchto extrémech umírají. Ale jinak s ženami cestuji hrozně rád, s mojí přítelkyní jsme vloni byli v Nepálu, v Dolomitech, kde jsme společně lezli. Prožívám to partnersky hrozně intenzivně, jsem za to moc rád. Ale člověk se přeci jenom trošku bojí jít do něčeho hodně obtížného, zvlášť pokud je to váš životní partner a máte děti – kdyby se něco stalo oběma, tak je veliký problém. Mám rád čistě chlapské expedice, kde si to jako chlapi užijeme – vy to určitě znáte taky – a potom společné akce s ženami, protože ženy prostředí kultivují.

Nebojte se, na „Sedm vrcholů“ se určitě nechystám…
Nakonec, vy už je máte za sebou – co pro vás ten projekt znamenal?
Sám za sebe si Sedmi vrcholů vážím, protože to byl pro mě velký zážitek, poznal jsem na každém kontinentu něco, bylo to vždycky se zajímavou partou. Je to kolekce, která je zajímavá etnograficky, co se týče cestování, rozdílných hor, klimatu, zážitků. Ale pokud ty vrcholy nezdoláváte těmi nejtěžšími cestami – a na některé, jako je třeba australský Mt. Kosciuszko nebo Kilimandžáro, ani těžkou cestu nevymyslíte –, tak z lezeckého hlediska to nemá nějakou velkou váhu.

Proč jste se tedy do toho vůbec pouštěl?
Bral jsem to jako dobrou zkušenost. Měl jsem k tomu i motivaci takovou, že jsem byl v roce 1998 bez kyslíku ze severu na Everestu, pak jsem se shodou okolností dostal v Jižní Americe na Aconcaguu a v Austrálii jsem byl při nějaké cestě také na jednoduše dostupném vrcholu Mt. Kosciuszko, který se podobá turistickému výstupu v Krkonoších. A najednou jsem měl tři vrcholy a věděl jsem, že s kamarádem chceme jet ještě na Aljašku a pak jsem měl čtyři… a to už byla polovina. Do Afriky jsem se také s rodinou a s kamarádem chtěl podívat, takže už jich bylo pět. Řekl jsem si: tak, a vezmu to jako projekt sám za sebe, abych měl nad sebou nějaký bič, který mě bude popohánět k tomu, abych vložil energii do expedic na Papuu Novou Guineu, kde je Carstenzova pyramida,
jedna z opravdu těžce dostupných hor, jak logisticky, tak technicky i finančně. A to samé je i Antarktida. Tenhle projekt mě vlastně vyburcoval, abych našel sílu a energii v běžném pracovním životě, kde toho mám až až. Byl jsem na to tedy vnitřně připravený a ve vhodnou chvíli se vždycky ozvali kamarádi, spojili jsme síly a ty vrcholy jsem navštívil.

Tak jste to udělal proto, že už to bylo jako projekt vymyšleno a vy jste tudíž nemusel nic nového vymýšlet?
Tak to ne. Ale když už jedete na Novou Guineu na nejvyšší hory, byl by už hřích nevystoupit i na ten nejvyšší vrchol.A co se týče nejvyššího vrcholu Antarktidy Vinson Massif, tam jsme to měli vymyšleno s polárníkem Peterem Valušiakem: jeho projekt byl přejít sám kontinent a cestou se stavět v Ellsworthově pohoří. On je hlavně polárník a není zas tak zkušený lezec, my jsme zase partička lezců. Cílem bylo, že by Peter vystoupil na nejvyšší vrchol a na
oplátku by on nás doprovodil přes Antarktidu. Měli jsme chuť prožít alespoň na chvíli atmosféru polárnických přechodů, to je něco úplně jiného než pohyb v horách. Prošli jsme asi 400 km krajinou a údolími, kam kdekoli šlápnete, jste první homo sapiens. To se člověku jen tak nepodaří. Mapy, které na tu oblast jsou, jsou letecké, počítačově dopočítané, takže ne úplně přesné, a vy vymýšlíte trasu. Přechod trval asi 14 dní a byl zakončen právě výstupem na Vinson Massif. V tuhle chvíli jsem měl být také v Antarktidě – se starou dřevěnou lodí jsme chtěli doplout na jeden ostrov a tam vylézt nějaké panenské cesty a zase se vrátit zpátky přes Drakeův průliv…

Proč tam nejste?
Protože loď nestihla dorazit. Námořníci v čele s Rudolfem Krautschneiderem měli velké problémy, takže jsme to odložili.

A co dalšího byste chtěl? U vás je to těžké – na Everestu jste byl, pak máte Korunu zeměkoule, co by vás uspokojilo?
Já doufám, že se v dohledné době ozve Peter Valušiak, mě totiž hrozně láká sever. Ne přímo Severní pól, ale třeba Země Františka Josefa, Nová Země, oblast Baffinova ostrova – prostě tyhle arktické končiny. Jednak tím, že jsem tam nebyl, a jednak tam jsou zvířata a nějakým způsobem to žije a má to úžasnou historii. Když si přečtete o objevování těchto končin, jsou to úžasné eposy, které mě stále fascinují, a chtěl bych bez jakýchkoli ambicí nasát tu atmosféru.

Takže tropy už ne? Jak vzpomínáte na Carstenszovu pyramidu?
Tropy jsou mi sympatické, ale není to můj šálek kávy. Bude mi 47 a skoro třicet let jezdím do hor. Kdo jezdí třicet let do tropů, tak zná jejich vychytávky, nástrahy a záludnosti, ví, jak se tam chovat. Já jsem v tropickém pralese také několikrát byl, ale pořád jsem tam cizinec na návštěvě. Mám stále velký respekt. V pralese jsem, řekl bych, trochu roztěkaný. Je to zelené, šťavnaté, barevné, všechno se hýbe, všude něco křičí, je to opravdu velmi pestré. Když to porovnáte s náhorními planinami Tibetu nebo s úžasným antarktickým ledovcem, tak to jsou místa, kde se moc nerozptylujete, kde podmínky jsou surové, barev tam také moc není. Mě fascinuje sedět nebo jít a vnímat to a vstřebávat a vůbec se nedivím, že v těchto oblastech Asie vznikaly velké filozofie, které
jsou velmi meditativní a pro moderního člověka stále inspirující. Já se trochu potápím a byl jsem na Tahiti – to jsou rajské ostrovy v Pacifiku, kde některé věci
rostou samy a je tam teplo, stačí vám sárí kolem beder, tam k přežití potřebujete velmi málo. Kdežto na těch náhorních planinách Asie se musíte umět setsakramentsky v přírodě pohybovat a žít s ní a nějak přežít. To mě fascinuje výrazně více.

Který z oněch vrcholů 7 summits byl nejtěžší?
Nejobtížněji dostupný je pořád Everest. Je to jiná kategorie než „nízké“ osmitisícovky.

Vy jste si to ještě ztížil tím, že jste šel bez kyslíku…
Říká se, že kyslík snižuje horu o 1 500 až 1 200 metrů, je to taková berlička. Z medicínského hlediska bych měl být určitě pro, protože v těch výškách je pak odúmrť mozkových buněk trochu menší, ale bereme to jako podpůrnýprostředek, který by se v dnešní době z našeho pohledu používat neměl. Ale je to každého rozhodnutí. Takže my jsme se rozhodli, že půjdeme bez kyslíku. Ale konkrétně Pavel (Bém, pozn. red.) byl v takové situaci, kdy udělal správně, že si ten kyslík vzal, protože na něj byl vyvíjen takový mediální a jiný tlak, že prostě potřeboval být nahoře. Chtěl pro to udělat všechno a věděl, že šance se
nebude opakovat. To jsou rozhodnutí na místě, která by neměli nekvalifikovaní lidé soudit. Everest není zadarmo ani normální cestou, ani s kyslíkem.

Jezdíte spíš obdivovat krásu hor, nebo za uspokojením z dobrého výkonu?
Trochu se to mění. Když jsme byli řekněme mezi dvaceti a osmadvaceti lety, v lezení jsme se pořád nějakým způsobem vyvíjeli a zlepšovali a byli jsme relativně dost ambiciózní. Lezli jsme stále těžší cesty ve stále vyšších horách. Ale nikdy to nebylo v tom, že bychom něco chtěli dokázat světu nebo být někde v nějakých tabulkách. To určitě ne.

Ale sobě jste to dokázat chtěli?
Sobě jo, to určitě jo. To asi mají muži v sobě – dokazovat si, že jsme v něčem dobří. Když vidíte, že v něčem máte úspěch, tak v tom pokračujete. Ale to je jen jedna z věcí. Od začátku v tom bylo hodně cestování. Ať jsme jeli kamkoli – lézt do Bulharska nebo do Tádžikistánu, do Severní Ameriky nebo někam do Asie, tak vždycky v tom bylo i cestování pod horami. Většinou po akci, protože když má člověk před sebou nějaký větší cíl, tak se potřebuje připravit a zaměřit se na něj, nerozmělňovat se a nevystavovat se třeba nebezpečí infekcí střevního traktu. Nikdy jsme nejeli tak, že bychom někam rychle vylezli a pak jen čekali na letadlo. Ale jsou takoví lidé – v tom Káthmandu to strašně smrdí a lidi jsou tu divní, tak my radši budeme zalezlí v hotelu, popíjet pivo a čekat na odlet letadla. Tak to někdo má. My jsme se vždycky snažili maximálně vidět a cestovat. A potom hraje rozhodující roli partička.

V té vaší partě a vůbec mezi špičkovými horolezci je většina lidí s vysokým až nejvyšším možným vzděláním…
Je to tak, jak říkáte. Vzdělaných chytrých lidí je v lezecké obci hodně. Čím myslím tu nadprůměrnou, špičkovou. K podnikání v horách na vysoké nebo nejvyšší úrovni to patří. Musíte mít vnitřní přirozený cit pro situace, pro pohyb v horách. Musíte ale mít i sociální inteligenci, protože v extrémním prostředí musíte vycházet s partou kamarádů a jsou to situace často velmi složité. Navíc jednou z nejvyšších met je – jak my říkáme – vrátit se z expedice jako kamarádi. To taky nepřijde samo sebou.
Když je vám dvacet, jednadvacet, tak jsou různé rozepře, názory, postupně zrajete a vyzrává i parta kolem vás. Takže já v posledních patnácti letech nepamatuji nějaký vážný problém. Je to už o tom, koho vezmete s sebou. Egoističtí excentrici z kvalitních akcí postupně vypadávají. Potom člověk, který se rozhodne tohle dělat, musí být schopen na to nějakým způsobem nashromáždit prostředky. Ať už své, nebo sponzorské, nebo nějakými jinými aktivitami. To také vyžaduje určité schopnosti. Samozřejmým předpokladem pak je fyzička a psychická odolnost.

Jak se získá psychická odolnost?
Musíte umět pracovat se svojí psychikou, být připravený na to, že s tím či oním bude problém. Každé hory jsou trochu jiné a vyžadují trochu jinou strategii, vy se tomu musíte umět přizpůsobit. Absorbovat ducha hor, když to tak nadneseně řeknu. Já když jsem třeba seděl pod Everestem, čas od času jsem šel někam za tábor a tam jsem si sedl, nějak jsem se uklidnil a vstřebával jsem okolí. Sžíval jsem se s horou, jakoby to byl partner. V té naší partičce nemáme rádi slova „pokořil jsem hory“ a podobně, jsme rádi, že nás tam ty hory pustí a nechceme jim nic brát.

Tak co jsou tedy pro vás hory jako takové?
Mně se hory líbily vždycky. Jednak esteticky, hory jsou úžasné, a proto každý z nás, kdo do nich chodí, také hodně fotí. Potom je to o kouzlu táboření. Jdete – ať už
je léto, nebo sníh a ledovec, večer se musíte utábořit, uvařit, je s tím spojená ta partička, zažíváte východy slunce, západy slunce, rozmary počasí, se štěstím slaníte, přežijete, máte obrovskou radost. Nebo jste měsíc ve vyprahlých horách a najednou uvidíte zelenou barvu rostlin, červené květy a šťavnatost přírody a uvědomíte si, že to je. Věci, kolem kterých tady dole běžně chodíme a ani nám nepřijdou. Vrátíte se do normálního běhu života a závodka je pro vás jako Hilton. Je to směs všeho, včetně jakéhosi odříkání, překonání, té námahy, kterou musíte vynaložit, včetně nejistoty či bloudění. Je to i o duševním rozpoložení, o klidu, kterého tam člověk dosáhne a utřídí si věci, protože v běžném běhu života a práce na to vlastně není čas. Jdete třeba celý den po těch ledovcových pláních a jenom jednou za pět minut se zastavíte, abyste se napila čaje a odpočinula si a prohodila pár slov s kamarádem. Ale jinak pořád jdete ve špalíru a to jsou ty chvíle, kdy si najednou celý den můžete myslet, na co chcete. Je to spousta pohledů, střípků, zážitků, prožitků, které člověk vnímá a které časem už má v sobě zakódované. Jak jednou začne cestovat a jezdit, tak už se ta potřeba vrací.

Nic vás neodradí? Byla někdy chvíle, kdy jste si řekl – končím?
My horolezci často říkáme, že zážitek nemusí být příjemný, ale hlavně musí být silný. Pamatuji si akci, kdy už člověku šlo lidově řečeno o kejhák. Bylo to na Ťan-šanu, kdy jsme lezli na vrchol Chan Tengri, který má téměř 7 000 metrů. Nádherný vrchol matterhornového typu, kde jsme ve třech dělali stěnou prvovýstup. Po třech dnech lezení a po vylezení skalní stěny jsme zjistili, že nejsme schopni překonat takovou ledovou bariéru, návěj. A museli jsme odtamtud utéct. Šlo to jenom východní stěnou, kde přes den jezdila jedna lavina za druhou, jenom v noci jich jezdilo méně. Takže jsme z té stěny utíkali v noci, občas někde něco projelo a bylo to hodně dramatické. A to byla chvíle, kdy jsme společně ráno stáli dole na ledovci a já jsem si říkal – zahazuju lano, končím s lezením.

Jak dlouho to trvalo, než jste se oklepal?
Bylo to cestou do základního tábora asi. V základním táboře jsme si dali hlt vodky, teplý čaj a jídlo a už jsme plánovali, co dál.

                                                                                                                                                                                                                                

MUDr. VLADIMÍR NOSEK, *1963
Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Od roku 1989 pracuje v Nemocnici Jablonec nad Nisou, v současné době jako primář gastroenterologického oddělení. Horolezectvím se zabývá od roku 1981. Má za sebou množství zimních výstupů severními stěnami Vysokých Tater, letní i zimní výstupy v Západních Alpách a na Kavkaze, sedmkrát stál na sedmitisícových vrcholech Pamíru a Ťan-šanu, v roce 1989 vystoupil na Everest bez použití kyslíku. V roce 2006 završil výstupy na nejvyšší vrcholy všech světadílů – Korunu planety.

KORUNA PLANETY – 7 SUMMITS
Koruna planety (anglicky Seven Summits, doslova Sedm vrcholů) je horolezecký projekt, v rámci kterého jsou registrováni horolezci, kteří vylezou na všech sedm vrcholů všech světadílů. Často se však ve skutečnosti jedná o vrcholy osmi hor: nejvyšší horou australské pevniny je totiž Mt. Kosciuszko, ovšem nejvyšší horou šířeji definované Oceánie je Carstenszova pyramida (Punczak Jaya). Řada horolezců proto podniká výstupy na obě tyto hory – do dnešního dne je na rozšířeném seznamu Seven Summits (tj. na seznamu těch, kteří vystoupili na všech osm vrcholů) zapsáno 104 lidí, včetně dvou Čechů, Miroslava Cabana a MUDr. Vladimíra Noska. Oba tedy vystoupili na tyto vrcholy: Kilimandžáro (Afrika, 5 895 m n. m.), Vinson Massif (Antarktida, 4 892 m n. m.), Mt. Kosciuszko (Austrálie, 2 228 m n. m.), Carstenszova pyramida (Oceánie, 4 884 m n. m.), Everest (Asie, 8 848 m n. m.), Elbrus (Evropa – geograficky je sice v Asii, ale horolezci to tak neberou a nejvyšší horu Evropy Mt. Blanc do seznamu nezahrnují, 5 642 m n. m.), Denali/Mt. McKinley (Severní Amerika, 6 194 m n. m.), Aconcagua (Jižní Amerika, 6 962 m n. m.).

Text Jana Patková