NA VLASTNÍ KŮŽI - VE SLUŽBÁCH IZRAELE

Na pražském letišti se nás schází dvacet mužů a žen nejrůznějšího stáří a nejrůznějších profesí, abychom se zúčastnili „Sar el Izrael“ neboli „službě Izraeli“. Čekají nás tři týdny práce ve vojenském skladě v blízkosti Galilejského jezera.

„SAR EL IZRAEL“ znamená v překladu „služba Izraeli“. V roce 1982 dostal velitel izraelských výsadkářů generál Dr. Ahron Davidi dobrý nápad. Jeho země byla ve válce s Libanonem a tisíce záložníků muselo nastoupit do armády. Izraelské hospodářství to začalo těžce pociťovat. Generál Davidi se obrátil na své přátele v USA a brzy přijelo 650 dobrovolníků, aby dočasně nahradili muže sloužící v armádě. Úspěch to byl značný a tato služba Izraeli přetrvává dodnes. Dobrovolníci ze třiceti zemí světa přijíždějí každoročně do Izraele, aby zdarma pracovali pro tuto zemi. Letos mezi nimi kromě dalších Čechů budu i já. Sedmdesátišestiletý ing. Břetislav Dyba, nejstarší účastník výpravy, na mou otázku, proč je tady už po desáté, odpovídá: „Jdu pomáhat slabšímu.“

Po třiapůlhodinovém letu dosedáme na Ben Gurionovo letiště v Tel Avivu. Čeká nás mladá, štíhlounká a pěkňounká děvčice Kira, která vypadá křehce, ale jak jsme později poznali, je rázná jako kozácký ataman. Je v zeleném vojenském oblečení, s puškou, která jí plandá u kolen. Tahle devatenáctiletá dívenka bude po dobu našeho třítýdenního pobytu naší vedoucí a ochránkyní, Izraelci mají pro to výraz „madricha“, organizátorkou práce a také ženou, která musí usměrňovat některá naše přání – jak jsme později zjistili, obtížně splnitelná. Musí vycházet s bandou chlapů a žen, z nichž někteří by mohli být jejími dědečky nebo babičkami, a se svým vedením, které si přeje především naši bezpečnost. Všichni máme pracovat ve vojenském skladě v blízkosti Galilejského jezera. Odevzdáváme Kiře své lékařské zprávy a jsme v angličtině informováni o denním pracovním řádu a také s pro nás těžce stravitelným absolutním zákazem vycházeni mimo areál základny. Ubikace po čtyřech a šesti lůžkách pouze s plechovými skříňkami na osobní věci mi připomínají vojenskou cimru v Mikulově, kde jsem prožíval svoji roční vojenskou službu před více než čtyřiceti lety. Pravda, tady nejsou slamníky a nespíme v nočních košilích.

RAJONY RÁNO V ŠEST, to znamená „přelíznutí“ podlahy umývárny hadrem a vodou. Potom jdeme fasovat zelené vojenské mundúry. Míjíme několik civilistů čtoucích Tóru. O hodinu později nastupujeme před izraelskou a českou vlajkou s ostatními izraelskými vojáky a vojačkami. Holky jsou černé i bílé, emigrantky, židovky z Etiopie, Ruska, Ukrajiny, Jižní Afriky i původní Izraelky. Izrael všem židům na světě dává možnost začít nový život v zemi, kterou jim jejich otcové a dědové vybojovali. Naše vlajka stoupá nahoru. Při tom slavnostním okamžiku se naše starší ročníky snaží zatáhnout poněkud povadlá břicha. Většinou marně. Breptání Ukrajinek a Rusek ustává, když přichází poručík izraelských výsadkářů, chlapík urostlý a patřičně ležérní, s rukama v kapsách, obutý v hnědočervených kanadách typických pro výsadkáře. Občas mu znuděně vypadne z huby nějaký příkaz. Má respekt těch vojenských děvčátek, která po něm obdivně pokukují a která i v khaki uniformě dokážou vypadat šmrncovně. I našim ženám červenají líce a lesknou se oči.

SNÍDANĚ, OBĚD I VEČEŘE se podávají ve velké hale, kam se naráz nahrne snad sto padesát lidí. Čaj sladký jako medový koláč, konvice se studenou vodou, sýr, veka, vejce natvrdo, marmeláda, nějaká náhražka másla, jogurt. Ta vejce s železnou pravidelností každý den, někdy i večer. Od té doby jsem si cholesterol měřit nenechal. Oběd se podává pravidelně ve 13 hodin. Samozřejmě jsou všechna jídla „košer“, tedy žádné vepřové, ale kuřecí nebo krůtí steaky, brambory, hodně zeleniny a malých sladkých rajčat a chumus. To je jeden z typických izraelských pokrmů připravený z cizrny a ochucený nějakými ingrediencemi. Nemohl jsem to ani cítit. Někdo se po tom mohl utlouct. Nic ale nelze brát stoprocentně. A Izrael, patrně pod přílivem nových přistěhovalců, zmírňuje některé svoje zásady. V Jaffě je celá ruská samoobsluha s ruskými názvy potravin, ruským¨personálem a s vepřovými hlavami na pultech.

PRÁCE VE SKLADECH je snadná… přerovnávání krabic, lepení štítků, štosování, čištění některých kovových součástek v petroleji, to vše prokládáno čajem a brebentěním ruských babušek, které jako penzistky dobrovolně pomáhají několik hodin denně. Třídíme a vyhazujeme ještě nerozbalené filtry do aut, součástky na džípy, na nákladní auta, diferenciály, dělostřelecké buzoly, šrouby a matice, třecí kroužky převodovky, pružiny spojky, součástky, které vůbec nepoznáme, vše přepečlivě zabalené ve voskovaném papíru… Bedny se plní. Je to šrot. Proč? Nikdo neví. Navazují se nové vztahy. Naše blondýnka se na tři týdny zamiluje do Vědychtiví mladí Izraelciizraelského šéfa skladu, naši brunetku naopak neodbytně uhání mladý a sebejistý Izraelec, tam ale padá kosa na kámen.

ČAS ZEVLOVÁNÍ, čtení, klábosení, koukání na okolní kopce nastává kolem půl čtvrté, kdy končíme s prací. Podle mapy a busoly zaměřujeme horu Tabor, ta kupička domků v dáli probleskující matným světlem do zapadajícího slunce je patrně Nazaret a tam ta vesnička pod námi… Bůh ví. Koukáme na baculaté, blahobytně vypasené damany, býložravce velikosti nutrie, kteří dovádějíí s mladými. Vítané jsou karty. Večeře o šesté je podobná snídani. Není rádio, místní telefon nefunguje. V malé kulturní místnosti, tak velmi podobné těm našim socialistickým, je jedna televize, kterou můžeme užívat. Ten odpolední volný čas je ale pro nás zklamáním. Jsme dychtiví slyšet aktuální posouzení vojenské a politické situace z úst samotných Izraelců, přičichnout si blíže k té podivuhodné zemi, dostat se třeba i do názorového křížku s jejími obyvateli. Všechny nás pálí otázky, na které se z našich novin odpovědi nedozvíme. Bohužel jsme ponecháni jenom  vlastní, značně omezené iniciativě v zadrátovaném a přísně střeženém prostoru. Přílišné změny a aktivity se neakceptují.

Díky spoustě volného času se vzájemně brzy poznáváme. Je tady překladatelka z angličtiny a vášnivá hráčka bridže; mladá sociální pracovnice se zkušenostmi z Namibie – holka do nepohody s výbornou angličtinou; chlapík od filmu, mluvný a rozevlátý, který má více než sedm křížků, statný jako dub, recesista, jezdící rozjímat ke kanadským vodám; jeho kamarád ekonom, přezdívaný „starý hochštapler“, emigrant znalý světa, který nedá bez retka v hubě ani ránu; mladá žena, která si přijela vybavit vzpomínky na své manželství v Jeruzalémě, a její kamarádka milující všechno, co má pach židovství; dále pak učitelka hry na klavír, jiná je spisovatelka a básnířka věčně inspirovaná Izraelem; zubař v penzi, znalec kaktusů, mlčenlivý jako benediktinský mnich; technik z Brna, který vidí Izrael jenom růžový a krásný, nicméně ale celou dobu pobytu spí ve vlastním spacím pytli, protože se mu nezdá čistota prostěradel; skvělý kamarád Dyba, který se jako jediný z nás domluví hebrejsky… 

Jednou za týden jedeme po práci námi objednaným „šerutem“ – malým autobusem do okolních míst. Tiberias s Galilejským jezerem, Cvat, nádherné, milé izraelské městečko s magickou starobou a nepořádkem starých zákoutí, obchůdků, dětí a zastrčených špeluněk a uliček, jaké byly snad v pražském ghettu v 19. století. Židé v černých kaftanech, chasidé s beranicemi na hlavách, spoře osvětlené uličky, několik synagog. Jsme doprovázeni Kirou a její kolegyní. Nezbytné pušky M16 je bouchají do zad. Připadá nám to směšné, ale Izraelci patrně dobře vědí, co je nutné.

MUSÍME VYPADNOUT ve čtvrtek, kdy práce ve skladě končí. Odjet máme buď do Tel Avivu, anebo kamkoliv, kam se nám zachce. Samozřejmě láká Jeruzalém a jeho Staré město. Když neseženu v Jeruzalémě nocleh pod 200 šekelů, tedy našich 1000 korun, natáhnu se pod jakési husté zelené keře v blízkosti Zdi nářků. Jindy, ve starobylém křižáckém městě Akku, na trávě v blízkosti Citadely strávíme s kolegou díky prozpěvování muezzínu z nedaleké mešity a neodbytným komárům bezesnou noc. V Tel Avivu máme zdarma vojenský hostel i se stravou až do neděle rána, kdy odjíždíme linkovými autobusy, zcela zaplněnými vojáky s jejich celým zbrojním arzenálem, znovu do práce. Vojenská ubytovna není nijak oslňující. Oprýskané stěny, nemalované snad dvacet let, zašlá podlaha. Vchod hlídají vojáci rozvalení na židlích, s útočnými puškami M16 položenými na kolenou. Jejich zdánlivá ledabylost může klamat, jsou pozorní. Chlapci mrknou na obličej příchozího a na fotografii na kartě, kterou předkládáme: „O.K., můžete jít“. Posbíráme pár dek a největší nemehla z nás se škrábou na horní postele. Nahoře na střeše ubytovny posedáváme do noci na několika rozvrzaných židlích a stařičkém polorozpadlém divanu a proléváme se tajně přineseným vínem. „Šláftrunk“, který nezklame. Přichází několik Francouzů, Nizozemec a ruský lékař, který za letenku dal svůj několikaměsíční plat. Víno mizí jako voda na poušti. Pod námi je muslimská Jaffa se svým plnokrevným životem, hospůdkami, trhovci vychvalujícími své zboží, zevlouny, turisty. Budeme tady zase příští rok? Někteří jistě ano. Izrael je droga, která přitahuje znovu a znovu.

Text: Michael Pálka