MAROKO - NA KORÁBECH POUŠTĚ DO KRÁLOVSTVÍ PÍSKU A SAMOTY

Od obzoru k obzoru se táhnou duny písku, vlnící se jako rozbouřené purpurové moře.
Ostré hrany světla a stínu vytvářejí díky zapadajícímu slunci fantastické vzory. Kolem
mě je ticho, prohloubené vanoucím pískem. Několik kilometrů od uzavřených marocko-
alžírských hranic, v samé bráně Sahary, zažívám pocit odkapávajícího času.

Text a foto Petr Blahuš

Už při vyslovení slova Sahara se každý zasní. Sahara je
s více než devíti milióny kilometrů čtverečních největší
suchou oblastí na planetě. Dodnes zde platí, že přežít
její černé kamenité hammady, bílé erghy (regy), sahely
– směsi měkkého a tvrdého písku – či písečné duny
dokáží jen ti nejzkušenější.
Sítem pro odvážné a tvrdé cestovatele byla Sahara
odjakživa: ani dobyvačným Římanům se po 250 let do
svého opuštění El-Maghribu (tedy Západu, dnešního
Maroka) nepodařilo Saharu přejít, ačkoliv o její překonání
kvůli zlatu dole na jihu velmi stáli. Museli se ale spokojit
s kontrolou její severní hranice. Už tehdy byly trasy karavan,
které se mnohdy trmácely od jedné řídké oázy ke
druhé celé měsíce, lemované pásy vybělených zvířecích
i lidských kostí. Vždyť za nejlepších podmínek trvala
cesta z Timbuktu do Oued Draa celých 52 dní!
„Není zde jediná zmínka přítomnosti člověka nebo jeho
záliby v dobývání a ničení. Vítr tvaruje tuto krajinu, jak se
mu zlíbí. Je to neměnná krajina, která se neustále mění.
Poušť nás nutí uvěřit, že smrt je možná a zároveň nám
říká, že existuje pouze život a věčná přeměna. To je snad
jejím skutečným tajemstvím a skutečným ponaučením,“
říká o Sahaře Gérard Lanux.

NEPŘEKONATELNÁ HRADBA. Sahara (i její
uznávaní kočovní obyvatelé beduíni) byla tvrdým oříškem
i pro Evropany, kteří se sem vydávali ve větší míře
od konce 18. století, když pátrali po záhadné řece
Niger, nalezištích zlata v Západní Africe a legendárním
městě Timbuktu. Ve své knize Geographical Elucidations,
vydané roku 1790, známý cestovatel a zeměpisec
James Rennell napsal: „Z geografického pohledu stojí
Afrika osamocená. Její jednotlivé oblasti jsou od sebe
odděleny hranicemi v podobě vyprahlých pouští tak
působivé rozlohy, aby ohrozily ty, kdo je chtějí překročit,
tou nejstrašnější smrtí – a sice žízní!“
Bránou pro většinu smrtelníků však byla Sahara i po více
než 170 letech. „Jakmile vstoupíte na Saharu, ať poprvé
či podesáté, ihned vás zaujme její tichost. Neuvěřitelné,
absolutní ticho, které se rozhostí, jakmile opustíte
poslední osadu,“ píše Paul Bowles ve své knize Křest
samoty, a pokračuje: „Dále je zde obloha, před kterou
všechny ostatní oblohy rozpačitě blednou. Při západu
slunce se od obzoru zvedá ostrý, zvlněný tón, který ji
rozděluje na část světla a část tmy. Když všechno denní
světlo zmizí a vesmír je posetý hvězdami, má obloha
stále barvu syté, planoucí modři, která je nejtemnější
přímo nad hlavou a bledne směrem k obzoru; takže
se nikdy zcela nesetmí,“ napsal spisovatel, který podle
všeho poušť sám dobře znal.
Sám jsem zažil na svých putováních po světě stovky,
ne-li tisíce nocí pod širákem, jen s hvězdným kinem nad
hlavou, a mohu odpovědně říci, že tolik hvězd jako nad
Saharou nebo pouští pod Hindukúší jsem nikde jinde
neviděl. Tak nádherné vesmírné divadlo dokáže sehrát
příroda jen na poušti...

Více v tištěném vydání magazínu Cestopisy č. 9+10/2013