Křest magazínu Cestopisy

SIBERUT– Pohanské obřady a šamanismus

Text a foto Petr Jahoda - zakladatel magazínu Cestopisy
Léta páně 2004

„…omlouváme se ti, je nám moc líto, že tě musíme zabít. Děláme to velmi neradi, ale musíme. Máme hlad a tvoje maso potřebujeme, abychom nasytili sebe a naše děti. Opravdu nás to moc mrzí. Věř nám, že zemřeš pro dobrou věc a tvoje lebka se bude mít stejně dobře jako všechny jiné v našem domě. Uvidíš, že se jí tam bude líbit. Vybereme jí krásné místo, nazdobíme ji a budeme se o ni starat…“

Transkontinentální let jambem trval více než jedenáct hodin. Pak hodinka ve vnitrostátním Boeingu 737 a dvanáct hodin plavby starou dřevěnou lodí po moři. Jsme na malém indonéském ostrůvku Siberut, ležícím takřka na rovníku, jen kousek od Sumatry. Naše cesta ovšem teprve začíná. Najímáme motorovou loď. Plavíme se osm hodin proti proudu řeky a dva dny se prodíráme hustou džunglí. Stále jsme aspoň po kotníky v blátě. Za silného deště zapadáme do bahna, balancujeme po kluzkých kládách, někdy ponořeni po prsa brodíme další řeky. Do krve poškrábaní od trnů a keřů jdeme dál, dokud nenajdeme tu „správnou vesnici“. Čeká nás totiž velký a vznešený úkol, který nemůžeme splnit nikde jinde na světě…

…Je to už nějakou dobu, co jsme minuli vodopád Kulukubuk. Na osvěžující koupel můžeme jen vzpomínat. Včera jsme dorazili k mentawajskému domu, umě, až za tmy. Dnes jsme se opět celý den prodírali džunglí. Utrmácení, špinaví a promočení jsme za pozdního odpoledne dorazili do „naší“ vesnice. Ony Ku, mladý šaman (sikerei) je zde…

Na Siberutu dodnes žije poměrně velká komunita Mentawajů, kteří zůstávají věrni animistickým tradicím svých předků, ještě donedávna obávaných lovců lebek. Tenhle malý ostrov je zároveň místem s největší koncentrací šamanů na světě. Kam až sahá jejich moc a síla"

Sám jsem ji poznal a věřím jí. Jednou na mne místní šamani omylem přenesli nepříjemnou nemoc, kterou naši lékaři nebyli schopni ani určit, natož léčit. O rok později mě jí šamani během složité, velmi zajímavé a silně emotivní ceremonie zbavili. Prakticky každoročně se k nim už od roku 1997 vracím. Za ta léta mám mezi nimi mnoho přátel.

Chvíli trvalo, než jsem šamanovi vyložil, co vlastně chceme. Proč jsme se trmáceli až sem. „Dát jméno věci stejně jako dítěti“? To ještě nedělal. Vysvětlil jsem, že magazín CESTOPISY je vlastně jakoby „dítě“ Českého klubu cestovatelů, a já coby představitel klubu, jsem takový „duchovní otec“ magazínu. Ony Ku se odchází radit se staršími šamany, jestli něco takového mentawajští duchové dovolí. Vrací se až v noci: "Staří sikerejové souhlasí a přijdou mi zítra pomoci. Začneme brzy ráno…

Spadl mi kámen ze srdce. Naše dlouhá a strastiplná cesta nebyla zbytečná. Vím, že siberutští šamani magazínu CESTOPISY dají nejen jméno, ale i potřebnou sílu a budou jej ochraňovat. Přesně proto jsme tady, jedenáct tisíc kilometrů daleko od domova. Ony Ku nám řekl, že magazín nejen pokřtí, ale společně s ostatními sikereji připraví ještě další důležité obřady.

…mentawajský šaman pomalu a vážně odříkává omluvu praseti, které se jeho pomocník chystá zabít. Šamani totiž zabíjet nesmějí. Všichni přítomní jsou nazdobení, i my dostáváme malé ozdoby, to aby se zvířeti snadněji umíralo. Právě začíná křest magazínu CESTOPISY…

Abinen – křest magazínu CESTOPISY

Stará mentawajská ceremonie Abinen je nejdůležitější obřad v životě dítěte. Dává mu nejen jméno, ale také sílu do života. Přitom se duchům musí obětovat dospělý kanec. Mentawajové, přestože jsou lovci, jen velmi neradi zabíjejí zvířata. Dříve než to udělají, dlouze se jim omlouvají. Nazdobí sebe i všechny přihlížející, aby zvíře vidělo, že brzy bude jeho lebka stejně krásně nazdobená, jako ostatní, zavěšené v umě. Budou se o ni dobře starat, aby tam byla spokojená.

Šamanův pomocník prořízl praseti hrdlo nožem. Zcela klidné zvíře snad zemřelo dříve, než si toho stačilo všimnout. Jeho krev byla obětována bohům, maso patří lidem. Šaman Ony Ku přistoupil ke „křtu“. Několikrát pronesl magazín CESTOPISY pod tělem mrtvého zvířete, které držel jeho pomocník a žena. Přitom vyslovoval jméno magazínu, přál mu sílu, štěstí, dobrý život a dlouhý věk. Od tohoto okamžiku má magazín CESTOPISY své jméno, které přijali i duchové mentawajského ostrova Siberut. Budou o něj navždy pečovat a chránit ho stejně, jako kdyby se na jejich ostrově zrodil. Magazín Cestopisy je od tohoto okamžiku jejich, stejně jako náš i váš.

Poté položili prase na zem. Sikerei v podřepu zelenými listy střídavě potíral jeho tělo a titulní stranu magazínu. To proto, aby síla kance přešla do magazínu. Nakonec přistoupil k tomu nejdůležitějšímu. Vyjmul z těla zvířete srdce a z jeho žil věštil budoucnost právě „pokřtěného“ magazínu. Dlouho se na srdce díval a mlčel. Pozorně studoval jeho tvar, velikost, křivky žil i malých žilek. Nakonec řekl: "Bude mít dobrý a dlouhý život. Rádi mu věříme.

Eneget – iniciační ceremonie Odpoledne jsme přistoupili k další, neméně důležité ceremonii. Eneget je obřad, který umožňuje chlapci, aby se stal mužem. Dělá se až po té, kdy chlapec dokáže napnout luk. Magazín CESTOPISY pro tuto ceremonii již dozrál: Nulté číslo je hotovo, redakční rada kompletní" Svůj pomyslný luk už tedy napnul. Iniciační obřad může absolvovat.

Ceremonie Eneget má zajistit chlapci jenž se stává mužem, aby byl dobrým a úspěšným lovcem, byl zdráv a dožil se vysokého věku. Magazínu CESTOPISY iniciačním obřadem dáváme společně s mentawajskými šamany do vínku velký počet předplatitelů, dobré a čtivé autory, kvalitní reportáže a samozřejmě dlouhý věk. Sikerejové, kteří obřad prováděli, i ti kteří na něj dohlíželi, s touto naší paralelou souhlasili.

Hlavní šaman a jeho pomocníci vzývají všechny duchy a bohy pralesa. Živým kuřetem otírají několikrát titulní stranu magazínu CESTOPISY. Přitom vyslovují do vzduchu poselství bohům, ve kterém žádají pro magazín vše, co bude „ve světě dospělých“ potřebovat. Žádají bohy, aby jej nadále ochraňovali a pečovali o něj. V závěru pomocník kuřeti jedním trhnutím láme vaz. Kuře je uvařeno a silným vývarem poléváme titulní stranu magazínu, aby do něj přešla všechna síla z kuřete. Peří bylo obětováno bohům a maso snědli lidé. Magazín CESTOPISY je od této chvíle dospělý.

…tudun, tudun, tudun…tudun, tudun, tudun, zní v neutuchajícím rytmu mentawajské bubínky. Jejich membrána je z kůže velkých ještěrů. Nahřívá se nad ohněm, aby se vypnula a lépe zněla. Na prsty si bubeníci přivazují klacíky, aby docílili ostřejšího zvuku. Sedm šamanů přišlo zazpívat sedm písní a zatančit sedm tanců pro magazín CESTOPISY. Při některých tancích zpívají, při dalších silně dupou nohama do podlahy ze štípaných prken. Bosé nohy se tak stávají jejich dalším hudebním nástrojem. Při Tanci orla (Piligi) dva šamani dokonce upadají do transu. S očima v sloup ztrácejí pomalu vládu nad tělem. Kolem stojící Mentawajové je zachycují a pokládají na zem. Těla obou šamanů se zmítají v křečích. Dávají svou sílu a snad i moc novému členu jejich rodiny, našemu magazínu. Trans šamanů, připomínající záchvat padoucnice, trvá několik minut. Oba jsou zborcení potem a vysílení křečemi. Přesto po chvíli vstávají a vracejí se k dalším obřadům. Bubínky se znovu rozezněly, začíná další tanec…

Co ještě dali magazínu CESTOPISY mentawajští šamani

Sikerei (šaman) na Siberutu plní funkci duchovního i lékaře. Prakticky nic v životě Mentawajů se bez něj neobejde. Večer se v „naší“ umě sešlo celkem sedm šamanů. Pět dalších přišlo dát velký kus své moci našemu magazínu. Přišli dokončit celé dílo. Tančili pro něj sedm posvátných tanců a zazpívali sedm posvátných písní. Rozhodli se nad magazínem CESTOPISY držet i nadále ochrannou ruku. Jsou to mí přátelé, čestní lidé. Nevím, zda je pro ně číslo sedm šťastné tak jako pro nás, ale vím že pro náš magazín udělali to nejlepší, co mohli. Bylo to pro mne velmi důležité a jsem jim za to nesmírně vděčný. Každý tanec měl našemu magazínu předat důležité schopnosti, nebo vědomosti. Mentawajové mají stovky posvátných tanců. Jejich výběr i pořadí proto dělali sikerejové s velkou pečlivostí.

Gou gou – tanec kuřete, má dát dostatek síly.
Piligi – tanec orla má dát velký rozhled a ještě více síly. Je velmi důležitý a Sikerejové při něm upadají do transu.
Čačačipagerej – je tanec malého, nebezpečného ptáka s dlouhým zobákem. Má dát sílu, nebojácnost a odvahu.
Ulou – tanec hada, je radou k opatrnnosti a obezřetnosti.
Bajla bajla – tanec motýla, má dávat radost a bezpečí.
Bilou – tanec posvátné mentawajské opičky, malého „gibona“ s překrásným hlasem, má dát již „dospělému“ magazínu CESTOPISY sílu, štěstí a spokojenost.
Bí – tanec včel, říká jedno velice moudré mentawajské ponaučení: "Buď opatrný a nikdy nezapomeň, že i ten, kdo ti dává med, může bolestivě a nebezpečně bodnout.

Zpívalo a tančilo se dlouho do noci. Nad vším dohlíželi přísný Teuta Puiba a ještě přísnější Teteu Surači, dva staří a moudří šamani – záruka, že všechny obřady proběhnou tak, jak mají. Právě oni na sebe před mentawajskými duchy vzali veškerou zodpovědnost za ceremonie. Oba jsou mými přáteli, kterým věřím. Právě tito dva sikerejové poslali magazín CESTOPISY na cestu k vám, jeho čtenářům.

Stará dřevěná loď vyplula z přístavu. Za její zádí mizí pro nás tolik tajemný svět. Vlny blankytně modrých vod Indického oceánu odnášejí naše vzpomínky na nezapomenutelné chvíle. Odvážíme si nový magazín CESTOPISY, který dostal na cestu něco, co nemá žádný jiný magazín na světě – obrovský dar, kouzlo, které jej bude provázet celým jeho životem a bude jej chránit po celou dobu, kdy bude vycházet. Dali jsme mu do vínku mnohem víc, než si kdokoli z nás, smrtelníků, umí představit. Pokřtili jsme ho na ostrově šamanů a magazín CESTOPISY si mentawajská kouzla ponese navždy s sebou" U zrodu tohoto „dítěte“ stáli Mentawajové i Český klub cestovatelů. Budeme mu ze všech sil pomáhat, aby se přání sikerejů vyplnila. Vy všichni ho můžete společně s námi „vychovávat“ a dávat mu rady do života.