EXTRÉMY - Afrikou na kole

NA KOLE PŘES AFRIKU

„Cykloturista žije pro jeden okamžik, ostatní se ztrácí“, říká Rudo Baničiar, který se vydal na
kole do Jihoafrické republiky.

„Cesta do Afriky je většinou buď špatná, nebo velmi špatná,“ zapsal si osmadvacetiletý Slovák Rudo Baničiar. Jeho zatím poslední výzvou byla Jihoafrická
republika. Do této země dorazil po 284 dnech a 21 527 kilometrech strávených na kole. „Pokořil“ Maďarsko, Rumunsko, Moldavsko, Podněstří, Turecko, Kurdistán, Irák, Sýrii, Jordánsko, Izrael, Palestinu, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Malawi, Mosambik, Zimbabwe, Svazijsko a Lesotho.

KŘÍŽEM PŘES EVROPU. „Zamával jsem doma v Bratislavě rodičům a pohled upřel směrem na jih,“ vzpomíná Rudo. Maďarsko ho prý tak nudilo, že přes něj přeletěl přímo pekelným tempem. Rumunsko už bylo trochu záživnější. Lesy vystřídaly planiny, pole a paseky. Kopce nebyly sice vysoké, ale s prudkým stoupáním. „Jako v životě – jednou dole, jednou nahoře,“ konstatuje. Poslední rumunské vesničky byly jako z pohádky. „Dřevěné domečky, pěkná příroda, lidé na koňských povozech. Krajina tam byla taková tradičnější. Aut bylo nemnožka , což mi vyhovovalo,“ vzpomíná. Oproti tomu realita Moldavska byla dost smutná. „Opuštěná družstva, stroje, rozbité fabriky, před kterými posedávali chlapi bez zaměstnání. Skanzen komunismu,“ shrnuje neutěšenou situaci vystudovaný politolog. Dodává, že jenom Podněstří, mezinárodně neuznaná část Moldavska, která má vlastní hranice, měnu, ministerstva, ba i prezidenta, působilo rozvinutěji. „Je tam síť supermarketů, benzínových čerpadel a kasin, která vlastní místní superboháč.“ Ten prý koupil celou ulici, ve které stojí jeho dům, aby měl soukromí.

ZRÁDCE. Na kurdském jihovýchodě Turecka, v Diyarbakıru, zažil Rudo nepříjemnou příhodu. „Vycházeli jsme z kostela Panny Marie. Kněz, jeden křesťan a já. Najednou kolem mě proletěla skleněná láhev naplněná olejem. Kněz se sehnul a láhev se rozbila o stěnu. Ten, kdo ji házel, tam na něho musel čekat.“
Důvod útoku mu kněz vysvětlil. V roce 2000 ho prý nahráli reportéři tureckého deníku Hürriyet, když v rozhovoru připomněl genocidu Arménů a asyrských
křesťanů. Za pár dní vyšel článek s jeho fotografií a nadpisem „Zrádce mezi námi“. Z vězení se dostal jen díky nátlaku mezinárodního společenství. „Tohle byla nejspíš pomsta,“ myslí si Rudo. Okolojdoucí samozřejmě nic neviděli, nikdo se kněze nezastal.

TOURIST, ČI TERRORIST? Prvním iráckým městem za tureckými hranicemi bylo Zákho. Rudo říká, že si na vlastní kůži ověřil, jak je současný Irák prosáklý
nedůvěrou. „Irácká armáda je infiltrovaná povstalci, příslušníky policie není možné rozeznat od gangů se zločineckými úmysly. Lidé nevěří přátelům, dokonce ani rodině.“ Během jízdy měl opletačky s ozbrojenci několikrát, ale hlavně narážel na podobný problém jako rok předtím v Afghánistánu. „Když jsem místním řekl, že jsem tourist, nerozuměli tomu slovu a zaměňovali ho za terrorist,“ vzpomíná. Dokonce se ho často báli, protože se domnívali, že má v zavazadle bombu. „Když jsem jim ale řekl, že cestuji až ze Slovenska a mám za sebou už pendz hazar kilometre, pět tisíc kilometrů, roztáli,“ dodává s úsměvem. „Málokdy jsem potom platil a nebo mi dávali alespoň výrazné slevy.“ Vidět turistu na kole bylo v těchto končinách skutečnou raritou. „Všichni se na mě dívají jako na zjevení. Nejsem na takovou pozornost zvyklý. Jen co vytáhnu fotoaparát, v momentě je u mě policajt a tak stále dokola. Trochu mě to unavuje,“ svěřoval se v poznámkách na blogu během cesty. Dokonce ho pozvali do televize, kde měl naživo vystupovat v programu Good morning Kurdistan.

DIVOČINA. Méně přátelskou atmosféru zažil Rudo Baničiar v Kirkúku. Vlastně se dá bez obalu říci, že v tomto severoiráckém městě mu šlo o krk. Kirkúk s významnými nalezišti ropy je už roky jablkem sváru mezi Kurdy, kteří ho považují za své starobylé město, a Araby, kteří se do něj přistěhovali během vlády Saddáma Husajna. Kurdi by rádi prosadili referendum, které by jim zabezpečilo nadvládu nad územím, Arabové se ho ale nechtějí vzdát. Situace ve městě je proto napjatá. Zažil to i Rudo. „Neměl jsem v úmyslu jet až do centra Kirkúku, jen přes předměstí směrem do Sulejmánie,“ vypráví. Za checkpointem před městem se situace vyostřila. „Lidé mi ukazovali, že mě tam zabijí, bál jsem se jako nikdy.“ Před vjezdem do Kirkúku byla odbočka, které si ale nevšiml, a pokračoval dál. Asi pět set metrů před centrem vyskočili z auta civilisté se samopaly. Byli z ministerstva vnitra. Varovali ho, že právě vjíždí do arabské části města a ať se rychle vrátí – může to být nebezpečné.

SMRT NA JAZYKU. Při odbočování „správným“ směrem však udělal fatální chybu – neodpustil si fotografii policejní stanice. „Najednou zpoza zdi vyběhl irácký voják v neprůstřelné vestě s kulometem. Odjistil ho a křičel na mě jako šílený,“ vzpomíná. Rudo pustil bicykl na zem a voják mu naznačil, aby dal ruce nad hlavu. „Donutil mě postavit se ke stěně a svléknout tričko, strašně jsem se bál,“ dodává. Za chvíli přijelo auto s policisty. „Nepárali se se mnou. Pořádně do mě strkali a koupil jsem i pár kopanců. Na hlavu mi natáhli látku. Na stanici mě spoutali a byli dost agresivní. Snažil jsem se vysvětlit, že jsem turista, ale nepomohlo to.“ Až po pár hodinách, detailní prohlídce kola a po rozhovoru s generálem mu uvěřili, že nemá špatné úmysly. „Jak už to v Iráku chodí, za chvíli jsme byli kamarádi. Dali mi najíst a přes noc jsem zůstal s nimi.“

KULTURNÍ ŠOK. Po přejezdu Sýrie – „foukal tak silný vítr, že se bicykl sotva hýbal“ – a Jordánska – „Jejich postoj ke mně během ramadánu mě hodně znechutil“ – pokračoval Rudo do Izraele. Po dvou měsících v muslimských zemích byl příjezd do civilizovaného, čistého, upraveného a zeleného Izraele mírný kulturní šok. Odhalené ženy ho přímo uhodily do očí. Aby nezapomněl, jak to vypadá v arabských zemích, rozhodl se navštívit i palestinské území. Jak říká, život lidí v Rámaláhu připomíná velké vězení – město je obehnané vysokou zdí a židovskými sídly. Na stěnách budov visí plakáty místních „hrdinů“ s čelenkou, vojenskou vestou a se zbraní. V Akabě si koupil lístek na loď do Egypta a po hodině plavby se ocitl na Sinajském poloostrově.

AFRICKÉ DOBRODRUŽSTVÍ. Káhira je civilizované město. „Hodně turistů, hodně všeho. Nic pro mě, já upřednostňuji destinace, kde není tolik dovolenkářů.
Lidé tam jsou jiní, neorientují se jen na mou peněženku,“ zhodnotil Rudo největší africkou metropoli. Zároveň tím naznačil postoj vícero cestovatelů, kteří se
zaměřují na země a oblasti, kde turismus není příliš rozšířený a které se všeobecně považují za „nebezpečné“. Ve skutečnosti tam paradoxně bývá kriminalita neporovnatelně nižší než kdekoli v Evropě. Nemluvě o tom, že setkání s lidmi nepoznamenanými západní civilizací bývá zážitek, který se vryje hluboko do paměti. Jízda přes Egypt je náročná. Poušť, teplo a řeka Nil byly Rudovi důvěrní „společníci“. Kromě toho, v Horním Egyptě je nezávislé cestování zakázané. „Když mě uviděli v Asijútu, volali šéfovi. Nakonec mi poskytli eskortu. Šlapal jsem do pedálů a policejní auto se třemi policisty jelo pomalu za mnou. Pokusil jsem se parkrát ujet, ale vždycky mě chytili,“ vzpomíná.

PARŤÁCI. Aby se jich zbavil, často zajel do města, prodíral se davem, skrz který policisté nemohli autem projet. Zkoušel i přístavy, protože si myslel, že na druhé straně Nilu to bude lepší. Ale vždycky tam už na něj čekali. Takhle ho pronásledovali až do Asuánu, kde čekal čtyři dny na loď – jen touto cestou se totiž dá dostat do Súdánu. „Zpočátku jsem ani nevěřil, že se na ni vejde tolik lidí. Spal jsem na zemi s ostatními, všichni svorně poukládaní vedle sebe,“ vzpomíná na plavbu. Na palubě potkal i dva německé cyklisty, Wernera a Berniho, s kterými přejel přes Núbijskou poušť do Dongoly. Súdán proběhl hladce. „Núbijci jsou velmi veselý a pohostinný národ. Rádi si pochutnávají na místním jídle adis. Vaří ho ze starého chleba, fazolí, cibule a kdoví co ještě tam přidávají, lepší se neptat,“ směje se.

ŽEBRÁNÍ JAKO NÁRODNÍ SPORT. Skutečná Afrika začala podle Ruda až v Etiopii. „Hned v pohraničním městě jsem pocítil rozdíl. Súdán je víc arabským než africkým státem. Za hranicí mě čekali opilí řidiči a prostitutky – vítej v křesťanské zemi, pomyslel jsem si.“ První dny v Etiopii byly pro Ruda obzvlášť náročné. Nikdy předtím nezažil ze strany domácích tolik pozornosti. „Jen co jsem někde zastavil na čaj, shromáždilo se kolem mě čtyřicet místních. Bez ustání se na mě dívali, dokud jsem zase nevyrazil.“ Dalším problémem bylo velké množství žebráků. „Jsou neuvěřitelně vytrvalí, děti dokáží hodinu dokola opakovat – give me pen, give me birr. Ztrácel jsem trpělivost, kolikrát se nestačily ani zeptat a už jsem odpovídal – no,“ psal během cesty. Země je přelidněná, všude jsou vesnice, pole a obrovská chudoba. Mnoho lidí tam chodí bosých, protože nemají peníze na obuv. Na venkově mají ženy na tváři různá tetování. Před třiceti lety byla takhle ozdobena skoro každá, dnes je tato tradice pomalu na ústupu. Zábavný byl pohled na muže s pestrobarevnými deštníky, které používají na ochranu před sluncem.

HRA NA SCHOVÁVANOU. Jednou ráno vyšel Rudo ze stanu a něco se mu nezdálo. Po chvíli mu to došlo – zmizelo kolo! „V pyžamu jsem běhal po lese
a vřískal na všechny, kdo tam byli,“ vzpomíná na nepříjemnou událost. Po pár minutách zlost vystřídala beznaděj. „Bylo mi tak smutno, že jsem tam začal plakat jako malý chlapec – před všemi těmi lidmi, kteří se kolem mě shromáždili. Naříkal jsem, že chci zpátky své kolo a jet do Jižní Afriky.“
Najednou dostal skvělý nápad. „Abych vesničany motivoval k pomoci, navrhl jsem odměnu sto dolarů každému, kdo mi dá informaci o kole. Jedno jestli zloděj, nebo někdo jiný.“ V zemi, kde průměrná mzda činí sedmdesát dolarů, a ve vesnici, kde se vydělává třicet, je to dost peněz. A tak se informace rychle rozšířila. „Mezitím mě pozvali do místního pohostinství. Pil jsem tam domácí alkohol arake a čekal. Všichni pátrali po mém kole. Prohledávali každý dům. Po pár hodinách se kolo našlo v poli.“ Z nálezu se radovala celá vesnice. Shromáždili se kolem Ruda, který za přítomnosti policie slavnostně odevzdal šéfovi vesnice sto dolarů. Zažil potlesk a skandování. Nutno podotknout, že vesničané na penězích netrvali. Slovenský vytrvalec však nesouhlasil – když něco slíbí, tak to platí. „Doslechl jsem se, že ten den dlouho oslavovali. Pilo se ve velkém stylu a ještě týden se o mně mluvilo. Když budete mít cestu kolem, zastavte se
a řekněte Slovakia. Je to sto třicet kilometrů od města Bahir Dar. Sedm kilometrů za vesnicí Koso Ber a devět před vesnicí Tillily. Ptejte se na jezero Zangana a vesnici Chausa.“

STŘET S PREDÁTOREM. Keňa Ruda přivítala špatnými cestami. Sever je proslulý tlupami banditů, turisté tudy mohou cestovat jen v ozbrojených konvojích.
S německým cyklistou Wernerem, kterého potkal v Etiopii, se rozhodl riskovat. „Trvalo nám to deset dní, jediným problémem byl nedostatek pitné vody. Jeli jsme přes dva národní parky, paráda. Pštrosi, tlupy paviánů, i lva jsme viděli. Vesničané zrovna vzpomínali, že před pár dny šelma sežrala desetiletého chlapce. Tak jsme zastavili a trochu s obavami pozorovali, jak si lev vykračuje desítky metrů od nás. Bohužel, než jsem vytáhl fotoaparát, zmizel v hustém porostu.“
Aby si Rudo od kola trochu odpočinul, po cestě do hlavního města Nairobi vystoupil na jeden z nejvyšších vrcholů země. Austrian Hut sahá do výšky 4 800 metrů nad mořem, výstup mu trval tři dny. „I tam bylo hodně zvířat. Když jsem potkal slona, nevím kdo z nás se lekl víc. Rozběhl se jako divý, naštěstí opačným směrem. Ještě pár minut bylo slyšet praskání bambusů. V noci mě zase vzbudily divné zvuky. Trochu mě zamrazilo, asi metr od stanu funěli buvoli. Ráno mi průvodce řekl, že byli čtyři. Nebezpeční jsou prý jenom osamělí jedinci.“

POTKANI A HROZNO. Tanzánie je příjemná země – jakoby nikdy nekončící savana, proťatá prašnou cestou, která spojuje vesničky bez elektřiny a tekoucí
vody. Vykračují si po ní děti ve školních uniformách, do pedálů šlapou cyklisté. Někdy se zdá až neuvěřitelné, co všechno dokáží na svém „ocelovém oři“ unést – obrovské sudy s vodou, dřevo, přepravky s láhvemi a ještě rodinného příslušníka. „Především ale nebyli místní příliš otravní, ani se mě všude
nesnažili stáhnout o pár centů. Dokonce mě pozvali i domů,“ vzpomíná Rudo. Místnímu muži jako obvykle oznámil, že si rozloží stan u jeho domu. Ten ho ale
pozval dovnitř. Venku pršelo, mohla to být příjemně strávená noc. „Tak nepříjemný zápach jsem už dávno necítil. Navíc plno potkanů, raději jsem se rozhodl přespat venku na čerstvém vzduchu.“ Rudo denně šlapal až osm hodin, někdy urazil přes šest set kilometrů, potom pár dní odpočíval. Protože právě vrcholilo období dešťů, často zmokl. Naštěstí vždy za chvíli vyšlo slunce a všechno během pár minut uschlo. Pohodu kazili vypočítaví vojáci. Jednou večer vyšel Rudo ze stanu a viděl čtyři uniformované muže se samopaly. Hned v první větě mu řekli, že chtějí peníze. Ani oni se nedokázali přenést přes vžitý axiom – běloch, rychlá cesta k penězům. „Jednoznačně jsem odmítl. Říkám – vy mi něco dejte, jsem ve vaší zemi hostem,“ vzpomíná. Světe div se, mírně zmatení vojáci se za chvíli objevili s hrozny vína, které ukradli v nedalekém sadu. Totéž se opakovalo i ráno.

KAŽDÝ MILIONÁŘEM. Na hranici s Malawi vojáci vytrvalci oznámili, že víza nevydávají. Dostal permit a musel jet do města Mzuzu na imigrační úřad. Přibližně
čtvrtinu země tvoří jezero, další část je náhorní plošina, rozprostírající se ve výšce 1 500 metrů nad mořem. V této výšce je podnebí příjemné.
V Mosambiku strávil pouze tři dny. Cesta klesala do údolí Tete, kterým teče řeka Zambezi. Misionáři věděli, proč toto místo nazvali peklem. Teplota 38 stupňů Celsia není žádné terno, ale v kombinaci s vlhkým vzduchem je tamější podnebí extrémně nepříjemné. V Zimbabwe zase zaúřadovala tvrdá inflace. „Vyměnil
jsem jeden dolar za dvanáct milionů zimbabwských dolarů a za pár dní už to bylo dvacet milionů. Tak rychle to šlo. Abych nepřišel o všechny peníze, utíkal jsem do supermarketu a naplnil vozík jako už dávno ne. Pár dní ceny stagnují, potom o pár milionů vyskočí. Domácí se snaží nakoupit cokoli, jen aby u sebe neměli větší hotovost. Nejlepším indikátorem měny je cena benzínu,“ říká Rudo. Zajímavý byl výlet do minizemě Lesotho, do království v oblacích, jak jej nazývají místní. Rudo si vybral tu nejtěžší cestu, přes takzvaný Sani Pass. Tento růsmyk je jediným hraničním přechodem z provincie KwaZulu-Natal do Lesotha. I když nedosahuje výšky ani tři tisíc metrů nad mořem, je to nesmírně strmý kopec, navíc bez asfaltové silnice.

POSLEDNÍ DOBRODRUŽSTVÍ. „Pamatuji si, jak jsem přijel do prvního města v Jihoafrické republice. Zamířil jsem do obchodu a procházel se tam asi hodinu.
U tak plných regálů jsem najednou nevěděl, co si mám vybrat. Byl to návrat do civilizace,“ vzpomíná Rudo. Podotýká, že JAR je velmi hezká země. Scenérie se často mění, zajímavé hory, mají tam safari. Přibližně dvacet kilometrů před vysněným Kapským Městem, cílem cesty, Rudo zažil poslední nepříjemnou
příhodu. Jel klidným tempem po silnici, když se k němu z ničeho nic rozběhli tři místní chlapíci. „Hned jsem věděl, že je zle. Napadli mě, jeden mě shodil z kola, další se ho pokoušel vzít a utéct. Nedal jsem se a křičel o pomoc.“ Naštěstí zastavila tři auta a lupiči utekli. Odnesla to roztrhaná bunda a odřené koleno. Posledních dvacet kilometrů do cíle ho doprovázelo policejní auto. Po pár dnech odpočinku nastal čas na návrat. „Už v letadle jsem si vzpomněl na knížku Ivana Breziny „Cesta na východ“. Varuje v ní před závislostí na cestování. Ani nevím, čím mě vlastně Afrika lákala. Vím ale určitě, že se tam ještě vrátím.“

Text: Andrej Horváth