Afrika v exilu

Nad městem se rychle stmívá – soumrak
v těchto končinách přichází oproti
našim podmínkám nečekaně svižně.
Vzduchem se nese zvláštní směsice
vůní i smradů tak typických pro tropy.
Nebýt jich, člověk by si zdejší úzké
uličky plné chrámů, kočičích hlav i paláců
možná i spletl s nějakou evropskou
historickou památkou. Až se
nechce věřit, že jsme v Jižní Americe,
v nejstarším brazilském městě Salvador
da Bahía. V duchařském městě.

Text a foto Petr Blahuš

Město Salvador da Bahía, pro místní směsici potomků
Portugalců, indiánů a hlavně přivezených afrických otroků
krátce Bahía, je jedním z největších skvostů i jinak
poměrně skvostné Brazílie. Jeho historie začíná v roce
1549, kdy bylo založeno Portugalci jako vůbec první
město nové kolonie. Jeho začátky byly ovšem krušné,
protože než se Portugalcům podařilo zlikvidovat místní
indiány z kmene Kaeté, posloužili těmto zdejší první
guvernér i biskup jako obětní pokrmy.
Po staletí stoupaly sláva a bohatství města díky tomu, že
přes zdejší přístav a jeho Starou tržnici – dodnes částečně
zachovalou – proudily jedním směrem do kolonie statisíce
uloupených a zavlečených černých lidí z Afrického rohu,
aby naopak tudy vedla hlavní zásobovací trasa žádané
cukrové třtiny, tabáku, později i vzácného koření do Evropy.
Salvador, přezdívaný také Capital de Alegria (Hlavní
město štěstí) nebo též Afrika v exilu, prosperoval také
díky zlaté horečce.
Zlaté časy Salvadoru však do značné míry skončily
v roce 1763, kdy přestal být hlavním městem Brazílie
a novým kapitolem portugalské državy v Jižní Americe
se stalo Rio de Janeiro. Přesto se však i poté Salvador
da Bahía několikrát zapsal do dějin. Třeba tím, že právě
sem na svém útěku před vítěznými francouzským vojevůdcem
Napoleonem Bonapartem připlul do své tehdejší
kolonie portugalský královský dvůr.

NEJEN PAMÁTKY, ALE I CHUTĚ A VŮNĚ,
ZVYKY A TRADICE. Díky unikátní směsi indiánské,
portugalské i africké kultury, v takovém měřítku
jinde v Latinské Americe nevídané, byl historický střed
Salvadoru zvaný Pelourinho prohlášen v roce 1985 za
kulturní dědictví UNESCO. Právě tady vznikl pro Salvador
typický bojový tanec afrických otroků capoeira,
a zde se nalézá kolébka afro-brazilských náboženských
čarodějnických kultů candomblé a umbandy. Tedy to, co
Salvador dnes činí světově proslulým.
Zapomenout bychom však neměli ani na zdejší pověstnou
kuchyni, opět značně šmrcnutou africkými kořeny a prvky,
mezi něž patří časté používání palmového oleje, pekelně
pálivých papriček, arašídů a sladkého mléka z kokosu. Jiným
původně africkým jídlem je žlutá kaše vatapá z palmového
oleje, česneku, kokosu a krevet nebo jí podobná kaše
caruru, případně moquecu – dary moře uvařené v omáčce
zjemněné palmovým olejem. Velmi chutná je také smažená
fazolová placka se salátem s vatapá a jako sladká tečka na
závěr se dobře hodí kokosovo-vanilkový koláček quindim
se sušenou švestičkou uprostřed.
Všechna tato jídla lze ochutnat jak v mnohých předražených
salvadorských nóbl podnicích, tak v lidových
bufetech, jídelnách nebo pouličních stáncích, kde je
prodávají prodavačky v turbanech, krajkové blůze a klasické
bílé nadívající se sukni.

Celý článek si můžete přečíst v magazínu Cestopisy č. 3+4/2013